Uvězněn v okamžiku

Zrazený

Zhluboka se nadechnul a natáhnul ruku směrem ke klice. Stiskl ji. Pomalu otevřel dveře.

Vešel do svého pokoje a posadil se na postel. Byl smutný. Připadal si zrazeně. Dneska se mu vůbec nic nedařilo a vše mu jen padalo na hlavu. Dopoledne se měl setkat s kamarádkou z práce.  Psal ji kvůli jedné soutěži, kterou objevil na internetu a které se chtěl zúčastnit. Jenže to byla soutěž pro týmy po dvou lidech. Jako první si vzpomněl na ni a ona mu nadšeně odepsala, že souhlasí. A tak se domluvili, že se dnes sejdou, aby to doprobrali a přihlásili se.

Timothy na ni čekal dvě hodiny, ale ona nepřišla. Psal jí co se děje, zkoušel se jí dovolat, ale nic. Až po hodině a něco mu od ní přišla krátká zpráva:

"Ahoj. Promiň, ale do té soutěže s tebou nakonec nepůjdu. Přijde mi to jako ztráta času. Kate"

Timothyho to dost ranilo. Těšil se a najednou z minuty na minutu se na něj vykašlala. Domů šel pěšky. Vždy když byl smutný, tak chodil pěšky, poněvadž mu to pomáhalo urovnat si myšlenky a většinou se mu trochu zvedla nálada. Dneska to však nefungovalo.

A tak stál teď u sebe v pokoji a nevěděl, co dál. Došel ke stolu a zapnul počítač. Dneska chtěl naplánovat rozlučkovou party a napsat lidem ze skupiny. Za měsíc měl totiž na rok odjet do Austrálie, tak se s nimi chtěl rozloučit. Přišlo mu, že v poslední době se jejich parta ze střední už neschází tolik jako dříve. Což mohlo být způsobeno nedostatkem času všech. Ale spíše mu přišlo, že ho ze skupiny pomalu vyšachovávají. Málokdy mu někdo z nich jen tak napsal. Za to Facebook se plnil fotkami z různých akcí na kterých sice nikdy nebyli všichni, ale jemu se nikdy nikdo ani nezmínil, že někam chtějí jít. A už douho se ho nikdo nezeptal, zda nechce jít s nimi.

Počítač mezitím naběhnul a Timothy rozklikl skupinový chat. Žádné nové zprávy. Rychle naťukal předem připravený text o tom, že odjíždí a že je zve na rozlučkovou akci. Stiskl enter a čekal. Lidé si to postupně zobrazovali, ale nikdo z nich mu na to nic neodepsal. Timothy se ještě více zachmuřil. Jeho nálada se propadala pod bod mrazu. Až ve chvíli, kdy uslyšel známé cinknutí oznamující novou zprávu, se mu v mysli zatřepotal záblesk naděje. Podíval se na monitor.

"Promiň, ale zrovna ten den nemám čas."

Bylo to jako rána pěstí... Tahle první odpověď nastartovala vlnu dalších. Všichni do jednoho jeho pozvání odmítli. Timothy měl chuť jim tam odepsat něco hodně peprného, ale nakonec to neudělal. Usoudil, že to nemá smysl, že tyhle lidi, o kterých si myslel, že jsou jeho nejlepšími kamarády, už evidentně dávno ztratil. I kdyby jim tam něco odepsal, tak by se stejně do něj akorát pustili a ještě více by mu ublížili...

Rychle zavřel internetové okno a vstal od počítače. Do oka se mu vkradla jedna osamělá slza. Snažil se ji zahnat, přeci nebude brečet jako malý kluk, kvůli lidem, kterým je úplně ukradený. Posadil se na postel pod oknem. Venku svítilo sluníčko a bylo živo. Jaký to paradox, pomyslel si. Jeho život se hroutí, ale svět jde vklidu dál. Jindy by mu takovýhle pohled z okna pomohl a vykouzlil by mu úsměv na rtech, ale dnes to nezabíralo. Připadal si zrazený a osamělý.

Vzpomínal na období, kdy tvořili skupinku nejlepších kamarádů. Všichni se měli navzájem rádi, podporovali se a zažili toho spolu opravdu hodně. Věřil jim a oni věřili jemu. Nechápal, co udělal špatně. Proč si na něm zasedli a vyškrtli ho? Proč se k němu stali takhle lhostejní? Proč prostě nemůže patřit do skupiny lidí, kteří by nebyli pokrytečtí, podlí a zákeřní?

Vždycky akorát narazil. Se svojí přátelskou a důvěřivou povahou jej všichni měli zprvu rádi, ale pak jej jen zneužili a odkopli. Nebyl jim dost dobrý. Přišlo mu, že nemá na tento svět dostatečně ostré lokty. Nikomu mimo svou rodinu a dva kamarády z dětství nemohl pořádně věřit. Lidé měli mnoho slibů, ale málokterý dodrželi. Mnoho nápadů, ale žádný neuskutečnili. A hlavně měli nekonečné množství výmluv a byli hrozně sobečtí. Když něco potřebovali, vždy za ním přišli, ale když potřeboval něco on, tak se k němu akorát otočili zády...

Timothy si lehl do postele a jen tak se koukal do stropu. Uvnitř se cítil prázdný a nekonečně smutný. Chce toho opravdu tak moc? Je parta lidí, do které by patřil, opravdu tak nereálným přáním? Existuje vůbec někdo, kdo by mu mohl nabídnout přátelství o jakých čítá v knížkách? Oči mu začali vlhnout, a tak si je otřel do rukávu. Nechtěl brečet, ale tohle, takovýhle svět mu přišel nespravedlivý a ošklivý. Ignorace, nepřátelství a pomluvy. Zrada od přátel je jednou z nejhorších a dokud ji člověk nějak neakceptuje, tak bolí opravdu hodně...