Uvězněn v okamžiku

Apatický

Zhluboka se nadechnul a natáhnul ruku směrem ke klice. Stiskl ji. Pomalu otevřel dveře.

Vešel do strohé místnosti. U stolu seděli tři lidé. Jeden muž a dvě ženy. Věděl, co jej čeká, ale bylo mu to jedno. Dveře se hlasitě zabouchly a oni zvedli hlavy. Vypadali poněkud překvapeně. Nečekali, že se sám přijde udat.

Timothy však věděl, že by pro něj brzy přišli. Už udělal až moc prohřešků proti systému. A z tohohle města nebylo útěku. Tudíž buď mohl čekat až jej odvlečou nebo přijít sám. Rozhodl se pro druhou možnost. Už mu na ničem nezáleželo.

"Posaďte se," promluvila žena nalevo.

Měla přísný výraz. Upnuté kancelářské oblečení. Timothy dál stál. Neměl chuť si sedat. Žena nadzvihla obočí a pak se zamračila. Nebylo jí po chuti, že ji Timothy neposlouchal.

"Sednout!" zopakovala.

Timothy ale neměl náladu na sezení a tak i nadále stál. Muž se postavil a došel k němu. Popadl jej hrubě za rameno a odvlekl k židli naproti stolu. Timothy by se mohl bránit. Mohl by se mu vytrhnout. Mohl by jej udeřit. On však nic z toho neudělal. Měl pocit, jakoby vše šlo kolem něj. Jaksi mimo.

Muž se posadil zpátky na své místo doprostřed mezi ženami a podíval se Timothymu do očí. Měl zamyšlený výraz.

"Co očekáváte od toho, že jste se sám přišel udat? Žádné výhody vám z toho nepoplynou. Jste zločinec," řekl.

"Nic neočekávám. Ne nejsem zločinec, ale nemělo smysl čekat, až si pro mne přijdete. Už mne to začalo nudit, tak jsem přišel sám," odpověděl mu Timothy a nezúčastněně se začal rozhlížet po místnosti.

Nalevo byly dvě okna, kterými bylo vidět celé město. Nacházeli se totiž v centrální nejvyšší budově. V pravém rohu byly malé dveře. Na zdech viseli portréty vůdců. Vedle stolu živořila v květináči jakási kytka. Timotyho napadlo, že už je dlouho vzhůru. Tuhle noc nespal. A teď je již odpoledne.

"Narušování důvěryhodnosti vlády, slovní urážky vůdce, snaha o sabotáž voleb, vyjadřování vlastního špatného názoru, kažení dětí vyprávěním pohádek, neoprávněné pěstování hrášku, sbírání cetek, nošení oblečení v jiných barvách než v červené a černé, pořádáni koncertu volnomyšlenkářů, snaha dostat se za hranice města a prezentování vlastních odlišných názorů. To jsou vaše prohřešky, za které budete souzen a odsouzen," promluvila poprvé žena napravo.

Timothy na ní koukal bez jakýchkoliv emocí. Bez jakéhokoliv výrazu ve tváři. Najednou vstal.

"Rozmyslel jsem si to. Tak já zas půjdu," řekl Timothy.

"Nikam nepůjdete! Od chvíle, kdy jste sem vkročil už pro vás není nikdy možné odsud odejít," řekl muž a zmáčknul tlačítko pod stolem, které způsobilo dálkové uzamčení dveří. Potom zmáčknul vedlejší tlačítko a ze dveří napravo vyšli dva muži.

"Zavřete jej do cely číslo 15. Provádění experimentů povoleno. Na doživotí. Respektive do selhání některého z pokusů a následné smrti. Odveďte jej," rozkázala žena nalevo mužům.

Chytili Timothyho za ruce, zkroutily mu je za záda a vedli jej pryč z místnosti. Muž a dvě ženy jej lhostejně pozorovali. Byl pro ně jen další nebezpečnou položkou na seznamu, kterou museli zničit, aby mohli neomezeně vládnout tomuto městu.

Muži Timothyho vyvedli zadními dveřmi do poměrně dlouhé chodby s mnoha dveřmi po stranách. Za těmi dveřmi se nacházeli jednotlivé cely. U té s číslem 15 se zastavili, otevřeli a hrubě postrčili Timothyho dovnitř. Dveře se zase zavřeli a on se ocitl sám. Úplně takhle si to nepředstavoval, ale tak no a co. Místnost to byla malá a nacházeli se v ní jen dvě věci - matrace pohozená v rohu a vedle ní na zdi malé umyvadlo.

Začal místnost obcházet dokola. Pomalu. Krok za krokem. Byl unavený, ale nechtělo se mu jít spát. Zastavil se u umyvadla. V odlesku kohoutku viděl svůj odraz. Nevypadal zrovna nejlépe. Oči bez špetky zájmu unaveně pozoroval tvář bez úsměvu. Mohl by si jít lehnout. A nebo taky ne. Ikdyž jej nohy už jen sotva nesli i nadále stál před umyvadlem a pozoroval se. Vlasy mu začínali už trochu přerůstat obvyklou délku. Na čele si všimnul pár nových pupínků a na tváři objevil škrábanec. Umyl si ruce a opláchnul obličej.

Nebyl ani veselý ani smutný. Vlastně vůbec netušil, co má za náladu. Jaksi nepřítomně pozoroval holé zdi. Tušil, že zítra bude svého rozhodnutí vzdát se boje a jít sem dobrovolně, litovat. Bude na sebe nejspíš naštvaný. Ale v tento okamžik mu to bylo jedno. Zítřek byl pro něj neskutečně daleko. Přál si, aby nemusel jít spát a mohl bdít až do konce světa. Do konce života. Člověk by měl o tolik více času, kdyby nemusel spát.

Podíval se na matraci ležící na zemi. Pocítil rozporuplnost. Na jednu stranu se štítil toho zašpiněného kusu nábytku a nechtěl ulehnout ke spánku, ale na druhou stranu se mu pomalinku začínali klížit oči a tělo mu dávalo jasné signály, že v sobě má už jen minimum energie.

Stál a koukal. Necítil nic. Možná jen slabý průvan. Nádech výdech. Život má jen takový smysl, jaký mu přisoudíme my sami. Timothy měl v tuhle chvíli pocit, že jeho smysl života odplouvá kamsi do dáli. Co s ním bude zítra? Dožije se příštího roku, měsíce, týdne? Co však na tom. Vždyť na ničem z toho nezáleží. Myšlenky mu sice vířily hlavou jedna za druhou, ale on jakoby je pozoroval odkudsi z povzdálí. Nakonec jej unáva přeci jen přemohla a on dopadl na matraci. Okamžitě usnul a pohroužil se do temných zákoutí spánků.