39. Chapter

2.3K 90 10
                                    

„Máš ty to štěstí," obejme mě radostí Emilian, který se vynoří ze dveří u budovy do útulku.

„Jak to myslíš?"

„Tom taky zaspal, protože právě jede sem," ukáže za mě, odkud zní praskání štěrku.

„Dobré ráno," pozdraví slušně Tom s chraplavým hlasem. V ruce drží dva papírové sáčky.

„Dobré," odpovíme sborově.

„Něco jsem vám koupil," podá nám sáčky. Převezmu si oba a jeden podám Emilianovi.

„Děkujeme, Díky," slusně poděkujeme oba dva.

„Všechno připraveno?"

Kouknu na Emiliana, který jen přikývne.

„Dobře, tak to naložte," dá mi ruky svazek klíčů.

Otevřu kufr a přes zadní sesadlo položím tašku s oblečením i sáček s logem Starbucks do zadní části auta. Emilian mezitím přináší dvě přepravní klece pro velké psy. Já vezmu z chodby připravené tašky s potřebami a odnesu je do auta. Podám Emilianovi jedno přepravní vodítko a společně jdeme pro naše společníky.

„Ahoj Růženko!" rozzářím se, když vlezu do kotce k šedému huskymu, „ahoj Cassy, Ozzy," podrbu ostatní dva, „Budete mi moc chybět," Políbím je na hlavu.

„Jedem?" zavolá Tom směrem, kde jsou kotce, aby měl jistotu, že jsme všichni. Emilian s Romanou už je jistě v autě, proto připnu Rose a pospíchám za nimi. Poklepu na hranu kufrového prahu auta. Rose s lehkostí vyskočí a zaleze dovnitř. Uzavřu dvířka přepravky a uhnu pohledem vedle na smetanového Belgického ovčáka. Zabouchnu vysoké kufrové dveře a posadím se na zadní sedadlo.

„Můžeme," ohlásím, při čemž si zapnu bezpečnostní pás.

Tom nastartuje a my vyrážíme do víru hlavního města Velké Británie.

xxx

Na hotelovým pokoji nikdo není. Emilian mi zanechal lísteček. 'Jsem venku s Ronnie. -Emilian xx'

Rose spokojeně leží na posteli a sleduje Spongeboba v kalhotách.

Z cestovní tašky si vytáhnu čisté spodní prádlo a zapluji do sprchy. Silný proud vlažné vody dopadá přes vlasy na nahé tělo plné menších jizev - od čeho jsou? Moje otázka pokaždé, když je vidím. Vím jen důvod dvou velkých. Na stehni je z důvodu, že mě někdo údajně postřelil a na hrudi mezi prsy je z operace.

Na ruku nanesu voňavý šampón, který postupně začnu vtírat do vlasů. Hlavou mi stále hraje melodie 'Story Of My Life'. Z tichého broukaní vznikne velice hlasitý zpěv refrénu.

Po dobré půl hodině jsem kompletně hotová. Z tašky na posteli vytáhnu pamlsky.

„Tak co? Připravená na túru?" hrábnu po vodítku.

Rose zbystří. Seskočí z postele a začne zběsile vrtět ocáskem.

Mám v plánu zajít se podívat do stáje, kde býval Harold a poté různě se procházet po Londýně.

Zamknu pokoj a s Rose po boku sbíháme schody do hlavní haly. Proběhneme recepci až se dostaneme ven do centra dění. Hotel, kde jsme ubytovaní leží skoro v srdci toho všeho, takže se vymotat na okraj města chvilku zabere.

Po téměř hodině kličkování si to konečně míříme do kopečka, jehož vrcholu dominuje obrovská stáj. Projdeme pod hlavní brannou a z koutu začnou štěkat dva psi, na jejíž jména si nevzpomenu. Nic moc se tu nezměnilo. Koně radostně cválající po rozlehlých pastvinách a šťastné pohledy děti, které se učí novým kouskům. Nahlédnu do hlavní budovy stáje, která patřila do jedné z mých domovů. Na jedné ze zdí je vyrobený pomník. Je zde nalepená fotka mladé dívky s černým valáškem. Pod fotkou je napsané jméno - Gretchen Highfeeld and Lucky Star. Na zemi jsou rozsety květiny i svíčky, ve kterých problikává oranžový plamínek.

Hlavou mi z ničeho nic bleskne okamžik, kdy Gretchen odchází a někdo po ní ze zadu vystřelí. Obranně zavrtím hlavou. Co to bylo?

„Páni, Emily!" zavýská ženský hlas za mnou.

Otočím se a ihned se rozběhnu za ženou se šedými vlasy. Pevně ji sevřu v objetí.

„Sarah, moc ráda tě vidím, chyběla si mi."

„I ty mě holčičko. Myslela jsem, že si na nás vykašlala."

„Na vás tady nikdy! Jak tě to napadlo?"

„No," pustí mě a chytne mou tvář do dlaní, „byl tu jeden protivnej chlap a říkal, že je tvůj nevlastní otec a pak šel za Haroldem. Chtěl vědět za kolik se prodá. Údajně si ho nechtěla."

Vykulím na ní svoje oči. „Počkej, já? To nikdy! Ale já slyšela, že ho chtěl prodat Louis, víš kdo."

„Louis?" zasměje se, „ten se tomu snažil zabránit, jenže bohužel, stejně si Harolda odvezli."

„A prodali," pozvdechnu si.

„Jo, ale do dobrých rukou. Vlastně si s majitelem můžeš promluvit hnedka."

Nechápavě na ni hledím, zatímco mě odvádí k jedné z jízdáren. Na bílé ohradě sedí blonďatý mladík v černých rajtkách, světlém svetru a černé vesty. Pozoruje vysokého hnědáka, jak ukázněně provádí své základní jízdarenské cviky. Sedí na něm taktéž nějaký muž.

„Nialle, někoho ti sem vedu," zavolá na toho mladíka, který se podívá naším směrem. Když mě zbystří, neudrží se a spadne na zem. Musím zadžovat smích. Rychle vstane a oklepe se. Přistoupí k nám blíž. Ty jeho oči, tak modré - kde jsem je viděla? - Znovu mi blikne jedna část ze dnešního snu. Entokrát neudržím rovnováhu já - zatracená karma.

„Nebudu vás představovat, když se znáte," usměje se Sarah a zase zmizí.

Známe? Kdybych ho znala, budu si ho pamatovat. Takové oči nemá každý.

„Pani, Emily," zírá na mě, jakobych byla přízrak z jiné dynastie..

Nechápavě se usměju.

„Ty mě nepoznáváš?" zesmutní mu hlas s nádechem irštiny.

Pozorně si ho prohlížím. Jen jsem ho viděla v televizi a každou noc ve snech.

„Jsem Niall, kamarád tvého bratrance, Louise."

„Kde vůbec je?" vyhrknu ze sebe bez jakékoli kontroly.

Ukáže směrem k jízdárně.

Pohlédnu tím směrem a usměju. „Takže, ty jsi Haroldův majitel?" nahodím téma.

„Papírově, ale jinak je pořád tvůj."

Překvapeně se na něho podívám.

„Víš, Louis ho chtěl dostat jen kvůli tobě v naději, že přijde den, kdy se vrátíš. Chtěl mít aspoň kousek z tebe, když tě nemohl vlastnit," posadí se na zem a začne si hrát s černým bičíkem, který měl zastrčený ve vysokých perkách.

Nemohl mít mě?

„Můžu mít pár otázek?" Posadím se k němu na zem.

„Jistě," souhlasí při hraní si s černým bičíkem.

„Proč mě každý říká úplně něco jiného? Ty říkáš, že se o mě snažil, ale Philip zase, že mě jen tak odkopl. Ty říkáš, že chtěl Harolda a Philip že to byl on, co prodal. Komu mám věřit?"

„Srdci," řekne tiše.

Stay Strong |n.h. CZ|Kde žijí příběhy. Začni objevovat