Stay Strong |n.h. CZ|

37. Chapter

Žiju již několik měsíců u Philipa a Tiny. Příjdu si zde jako služka, vlastně ji tak trochu jsem. Denodenně slýchávám: „Emily, mohla bys prosím...?" Dostala jsem malinkatý pokojíček v tajném zákoutí obrovské vily. Docela by mě zajímalo, kde na to vzali. Musela jsem přestoupit na jinou školu, opět. Nyní žiju v malém městečku Cambridge. Lidé jsou tady mnohem přátelštější, než-li v Londýně. Nechápu čím to je. Je tu jeden kluk, který, dá se říct, zastupuje roli Louise. Doopravdy ho nikdy nikdo nezastoupí. Strašně moc bych mu chtěla zavolat a zeptat se na důvod, proč mě vlastně tak hnusně odkopl, ale nemám žádný kontakt s ním. Dostala jsem nový telefon s novým číslem. Matně zkoumám svou pamět zda se tam někde nenachází. Marně. Notebook nemám a když se náhodou dostanu k počítači, Philip mě hlídá, co dělám, a proto tam chodím jen kvůli úkolům. Zapomněla jsem znímit, Lombotomovi mají další dvě děti - Alishu a Franka, jsou to dvojčata a jsou o něco starší než já. Jak oni tak i „rodiče" si ze mě dělají poskoka. Musím se o všechno starat. Kapesný nedostávám a vše si zařižuji i platím sama. Proto jsem si našla práci v místním útulku. A jak vypadá můj den? Každé ráno vstávám o půl šesté a udělám všem snídani. V sedm hodin už musím být v útulku. Zde se postarám o pejsky a chvíli před osmou běžím na autobus, který mě zaveze do školy. Tam jsem tak do čtyř odpoledne. Poté rychle zase na autobus a do útulku. Pejsky, co mám na starost vezmu na procházku, tak na dvě hodiny do parku. V šest se vracíme a je čas krmení. Domů příjdu kolem půl osmé. Udělám večeři, poklidím a po desáté mám konečně volno. Udělám si úkoly do školy a naučím se na další den. Spát chodím kolem půlnoci. A takhle pořád dokola. Sedm dní v týdnu, třicet nebo třicet jedna dní v měsíci.

Posedím na studené zemi v parčíku. Vítr rozfoukává listí, které dopadá na mé černé legíny. Oklepu se zimou. Natáhnu rukáv černého svetru se severkým motivem přes ruce, které chrání bezprsté rukavice. Šedou vestu si zapnu více ke krku a pozoruji kolem jdoucí, ale zároveň pečlivě střežím tři momentálně velice šťastné pejsky pod stromy javorů zbarvených do žluté barvy. Potáhnu rýmu, jež mě zkolila, a pousměju se.

„Cassy, Ozzy, Rose," zavolám na černého bernského psa, yorhirska a chlupatého huskyho. Všichni okamžitě přiběhnou. Každého zvlášť pohladím a dám pamlsek. Ozzyho a Cassy připnu na vodítko a Rose nec-hám volně. Společně se vracíme zpátky do útulku

„Princezno," zavolá radostně Emilian. Můj jediný kamarád tady. Dalo by se říct, že je to nejoblíbenější kluk v celičkém Cambridge a okolí. Může mít jakoukoli z dívek, ale on si vybral mě. Holky by ho spíš chtěli za víc než jen kamaráda, ale on má radši chlapce, než-li dívky. Asi právě proto je „můj". Moc lidí to o něm neví. My dva jsme si padli do oka ihned. Má dokonale zelené oči a hnědé vlasy pokaždé vyčesané na stranu.

Usměju se na něho. Seskočí z přístřešku, kde se nachází granule a obejme mě za ramena.

„Máme jít za Tomem."

„Dobře, jen je odvedu."

„Pomůžu ti." Roztomile se usměje a vezme Ozzyho do náruče. Vstoupíme do podlouhlé chodby. Na každé se stran jsou kotce, ve kterých kňučí a štěkají další osamělí psi. Projdeme k prostřední kleci po pravé straně a vložíme do ní mé tři svěřence. Jakmile zabouchneme mříž, začnou kňučet. Trhá mi to srdce. Otočím se a vracíme se zase zpátky podlouhlou uličkou ke kanceláři Toma. I s vodítky v ruce vstoupíme dovnitř. Zaměstnanci a výpomoc nemusí klepat.

„Tome?" ohlásím nás.

„A-a, výborně." Něco dopíše na počítači a poté vzhlédne k nám. „Víte, že zítra se jede do Londýna."

Oba přikývneme.

„Jelikož Mia ani Jacob nemohou jet, vybral jsem vás dva." Emilian se rozzáří, ale já moc šťastná nejsem.

„To nepůjde," řeknu zklamaně po chvíli mlčení. „Víš moc dobře, že Philip ani Tina nepustí."

„To už nech na mě."

„Jestli se ti to podaří, budu tady makat klidně zadarmo."

„Nenechal bych tě dělat zadarmo. Zasloužíš si peníze za dobře vykonanou práci. No, na zítra připrav Rose a Emiliane ty Romanu. Ráno tu buďte o půl šesté. Je to brzo, ale v sedm bych chtěl jet."

S Emilianem přikývneme a dáme se na odchod.

„Emily, zastav se mě u mě až skončíš. Odvezu tě domů. Jo a o školu se neboj, už jsem to zařídil."

Přikývnu a vyjdu do studené chodby. Radostí se obejmu s Emiliánem. Hned potom se pustíme do práce. On nabere granule z pytle a vysype je do kolečka, zatímco já napouštím konev s vodou. Emilian veze jídlo. Já postupně chodím do každého z kotců a krmím pět hladových krků v každém z nich.