Weasley?

62. Ťuk ťuk

"Ne, Luz, už je pozdě, musíš jít spát," řekla jsem potřetí a položila svoji sestřičku na její postel.

"A zazpíváš mi alespoň ukolébavku?" upřela na mě prosebně svá velká čokoládová očka.

"Tak dobře," povzdechla jsem si poraženě a posadila se na pelest. "Jakou bys chtěla?"

"Tu, kterou nám zpívala máma," usmála se spokojeně a zavrtala se víc do přikrývek.

"Když já si ji už moc nepamatuju."

"Já ti pomůžu. Když půjdeš večer brzy spát..."

"Je jedenáct večer, brzo není ani náhodou."

"Je to metafora."

"Jak můžeš vědět, co je to metafora? Je ti sotva sedm!"

"Protože jsem stejně chytrá jako ty."

"Nemysli si, že si to tímhle vyžehlíš," napomenula jsem ji a zapátrala v paměti.

"Když večer půjdeš brzy spát,
jemně ti hvězdy šeptají..."

"A zhasneš mi k tomu?"

Mávla jsem hůlkou a v pokoji se rozhostila černočerná tma.

"…tak se budou sny ti zdát..."

"Od začátku," přerušila mě znovu.

Jen jsem potichu zavrčela a opět začala. "Když..."

"A vykouzlíš mi ty světelný obrazy?"

"Luz Alex Soffie Veronico Hope Singrová," vyjela jsem na ní. "Ještě jednou mě přerušíš a jdeš spát na půdu."

Luz okamžitě zmlkla a já, i když velmi neochotně vykouzlila pár světle modrých jiskřiček, které se v průběhu ukolébavky měnily na příhodné obrazy.

"Když půjdeš večer brzy spát,
jemně ti hvězdy šeptají,
tak se budou sny ti zdát,
ač se ti jindy nezdají.

Pak měsíc se k nim přidá tiše
a po obloze temné, jako tuš,
svou stříbrnou nití píše.
Zalehni a usni už.

Pak pohladí tě křídla vánku,
který ti tiše zazpívá
do snů, co voní po heřmánku,
na kterém rosa ulpívá.

Ráno paprsky pohladí víčka
dávno ztěžklá únavou.
Svítání září, jako svíčka
a sny zase tajně odplavou."

Pohlédla jsem na svou sestru, která už pravidelně oddechovala ze spaní a na tváři jí hrál spokojený úsměv.

Nasála jsem kouzelné jiskřičky zpět do své hůlky a seběhla do obývacího pokoje, kde byli i ostatní.

V důsledku současné a dost nemilé situace jsem se rozhodla vzít do naší rezidence i moje bývalé spolužačky, Leeho Jordana a ještě pár dalších kamarádů dvojčat, které jsem neznala. Dům byl ale natolik veliký, že jsme se do něj všichni víc než pohodlně vešli.

"Kde je Anette a Christina?" podivila jsem se, když jsem dvě ze svých kamarádek nikde nezahlédla.

"Zmizeli v támhletom pokoji," ukázala Erika na jedny dveře a přitiskla se blíž k Leemu. Celkem mě zajímalo, kdy to ty dva dali dohromady.

Jen jsem přikývla a zamířila do oné místnosti, kde jsem schovávala svoje budoucí svatební šaty. Bohužel jsem si v té době nemohla dovolit pobíhat po Londýnských ulicích a hledat šaty podle mého princeznovského gusta. Ale i tak jsem chtěla svoji vysněnou svatbu v bílém.

Proto jsem se rozhodla trochu předělat mamčiny staré svatební šaty. Chris a An mi s tím pomáhaly.

Odepnuly jsme krátké rukávy a upravily míry, protože jsem v šestnácti mamku o dobrých sedm centimetrů přerostla. Díkybohu měla podobný vkus jako já.