Weasley?

54. Grimmauldovo náměstí

Ozvalo se slabé zaklepání na dveře mého pokoje a dovnitř opatrně nakoukli moji rodiče. "Vero?"

Nijak jsem nezareagovala, ani jsem nezvedla hlavu. Jako každý den jsem ležela na posteli a byla naprosto nečiná.

A to všechno kvůli Cedrikově smrti.

Poslední dva roky jsme se sice moc nebavili, ale pořád to byl jeden z mých nejstarších kamarádů.

Z mého pokoje jsem vlastně vycházela jen na jídlo a do koupelny, a tak to šlo už asi měsíc.

Lekla jsem se sama sebe pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla. Hluboké kruhy pod očima, pohublá tvář a celkově jsem prostě vypadala příšeně.

Bylo to ještě horší, než při té krizi s Georgem.

"Vero," zopakoval táta a sedl si ke mně na postel. "Vím, jak je to pro tebe těžké, ale jsi tu zavřená už přes tři týdny."

"Myslím," připojila se k němu mamka, "že ti chybí tvoji kamarádi. A tak jsme se rozhodli, že tě přemístíme do hlavního štábu Fénixova řádu."

"Je to v Londýně," řekl znovu táta. "Za pár dní tam přemístí i Harryho Pottera."

"Kdo z mých kamarádů tam bude?" zeptala jsem se tiše.

Všichni mí přátelé mi přes prázdniny psali, jestli jsem v pořádku, protože potom, co se na trávníku objevilo Cedrikovo mrtvé tělo, jsem se zhroutila.

Na jejich sáhodlouhá psaní jsem poslala vždy jen strohou odpověď, že jsem v pohodě a že si nemusí dělat starosti.

"Všichni Weasleyovi, Heemiona a Anette," odpověděla mamka a mile se na mě podívala. "Je mi jasné, že ti dokážou pomoct líp než my dva."

"Dobře," zašeptala jsem a opatrně se posadila. "Kdy se můžu přemístit?"

"Hned teď," vstala máma z postele a mávla hůlkou.

Z mojí skříně vyletěl kufr a naskládalo se do něj oblečení.

"A poletíš letaxovou sítí," doplnil táta. Už jsem otvírala pusu k protestu, ale zvednutím ruky mi naznačí ať nlčím. "Ve tvém stavu by při přemisťování mohlo dojít k rozštěpu a to co? To přece nechceme."

"Fajn," povzdychla a postavila se před zrcadlo, abych ze sebe udělala člověka. "Dejte mi deset minut, hned jsem dole."

Rodiče se s úsměvem zvednou a odejdou do obýváku.

Povzdychla jsem si a začala ve své kosmetické taštičce hledat něco, čím si bych si mohla zakrýt ty příšerný kruhy pod očima.

Ještě jsem použila kouzlo na umytí a vysušení vlasů, stáhla si je do hladkého culíku a seběhla za svými rodiči.

"Jak se to tam vlastně jmenuje?" zeptala jsem se, když jsem i s letaxovým práškem a kufrem vstupovala do krbu.

"Grimmauldovo náměstí 12," řekla mi mamka a zvedla ruku na pozdrav.

Zopakovala jsem její gesto a hodila pod sebe prášek s výkřikem místa štábu.

Svět se se mnou zatočil a já dopadla na podlahu nějaké kuchyně.

"Kdo jste?" zvednul se z jedné z mnoha přítomných židlí černovlasý hubený muž a podezřívavě se na mě zahleděl.

"Zdravím," mávla jsem na něj. "Vy jste Sirius Black, že?"

Překvapeně se zarazil a zamrkal. "Tak znova, kdo jsi?"

Najednou se dveře kuchyně otevřely a dovnitř vešla paní Weasleyová. "Siriusi, za chvíli bude večeře. Můžeš mi prosím pomoct s příbory?" Pak se otočila a všimla si, jak nejistě postávám ještě pořád trochu zaprášená od krbového popelu. "Ach Vero, drahoušku, už jsi tady."

"Hm," usmála jsem se unaveně a objala ji. "Ráda vás vidím paní Weasleyová."

"Běž do třetího patra, druhé dveře nalevo."

"Děkuju," přikývla jsem a vykodrcala se s kufrem do prostředního patra. Otevřela jsem dveře s číslem sedm a vstoupila do prostorného pokoje s dvěmi postelemi, z nichž jedna už byla obsazena blonďatou dívkou.

Anette seděla opřená o pelest lůžka s jakousi knihou na klíně a v ruce držela hůlku, ze které unikaly malé obláčky šedavě modré páry.

"Ahoj," pozdravila jsem jí tiše.

Jen co uslyšela můj hlas, koutky úst se jí zvedly do samovolného úsměvu a vrhla se mi kolem krku. "Tak moc jsi mi chyběla Ver. Měla jsem strach, že se ti něco stalo. Proč jsi poslala jenom takovou strohou odpověď?"

"Zlé období," vysvětlila jsem a An ode mě trochu poodstoupila.

"Vypadáš strašně," zhodnotila.

"Taky tě ráda vidim," oplatila jsem jí ironicky.

"Promiň," povzdechla si, "ale viděla ses vůbec? Vsadím se, že bys bez líčdel vypadala jako smrtka. A to není sranda."

"Já vím," pokrčila jsem rameny. "Já jen... prostě mě to s Cedrikem zasáhlo trochu víc."

"Rozumím," přikývla chápavě a znovu mě objala. "Nechceš jít za klukama?"

"Jo," souhlasila jsem a obě jsme vyšly na chodbu.

"Mimochodem," zastavila se Anette a otočila se na mě, "už tvoji a Georgovi rodiče vědí, že spolu chodíte?"

"Ehm..."

"Takže ne. Kdy jim to plánuješ říct?"

"Netuším."

Jen nade mnou zavrtěla hlavou a zaklepala na vedlejší dveře.

"Dále," ozvaly se dva hlasy zároveň a my obě vešly dovnitř.

"Ver," zajásal George, když mě spatřil a nadšeně mě políbil. Usmála jsem se  a objala ho kolem krku.

"Chyběl jsi mi," zašeptala jsem do jeho krku.

"I ty mě," řekl a pohladil mě po vlasech. "Ani nevíš, jak moc." Stejně jako předtím An ode mě poodstoupil a starostlivě si mě prohlédl. "Jsi hrozně hubená," poznamenal.

"Nejsi první, kdo mi to říká," uchechtla jsem se. "Anette mi řekla, že bychom o našem vztahu měli říct rodičům."

"Stejně si myslím, že už něco tuší," ušklíbnul se a propletl si se mnou prsty.

"Jak dlouho tady vlastně jste?" rozhlédnu se kolem. "A co to bylo předtím?"

"Původně to byl dům rodu Blackových," vysvětlila Anette, " ale až na Siriuse z nich už nikdo nežije. Weasleyovi sem přijeli rovnou po škole, já jsem tu zhruba od poloviny července."

"Mamka mi říkala, že sem přivezou i Harryho?" Všichni tři přikývli. "Za jak dlouho?"

"Za týden," pronesl Fred. "Členové řádu drží u domu, kde bydlí stráž, ale nemůžeme na nic spoléhat."

"Už mám hlad," postěžoval si George. "Nevíte někdo, za jak dlouho bude večeře?"

Jako na zavolanou se ozve svolávání paní Weasleyové do jídelny.

"Doufám, že toho bude hodně a že dorazím dřív než Ron," zasmála se Anette a my s ní. "No co? Včera jsem přišla trochu později a všechno už bylo pryč."

"To znamená jedinné," řekla svojčata a spiklenecky se po sobě podívala. Pak se zatočila kolem své oči a v tu ránu byla pryč.

"Vážně se právě přemístili jen proto, aby tam byli první," zeptala jsem se An a pozvedla obočí.

"Vypadá to tak."

"S jakýma pakama to chodíme?"

Čau všichniiiii, snad se nová kapitola líbí, protože ji píšu ve škole a mobil mi blbne, takže docela smutek.

Enjoy it. Baru <3