Weasley?

21. Prasinky

Přesně ve dvě hodiny jsme se George, Fred a já sešli ve Vstupní síni, nabalení ve svetrech, kabátech a zimních bundách. Dala jsem si do kapsy plánek a váček s penězi. Jenom tak pro jistotu.

S pomocí mapky jsme došli až před sochu jednooké hrbaté čarodějnice, a tam se zastavili.

„Co teď?" zeptal se Fred, když už jsme hodnou chvíli nepřicházeli na to, jak se dostat do tajné chodby.

Ještě jednou jsem se podívala do plánku. U teček s našimi jmény byla bublina jako z komiksu a v ní bylo vepsáno jediné slovo. Dissendium.

Vytáhla jsem hůlku, poklepala jí na hrb sochy a pronesla zaklínadlo. Hrb se okamžitě otevřel. Vkročila jdem dovnitř a ihned mi ujela noha. Zaječela jsem a po krátké strmé skluzavce sjela na tvrdou kamenitou zem.

„Záhado," vykřikl George a nahlédl do skuliny mezi zdí a hrbem. „Jsi v pohodě?"

„Ano," řekla jsem nazpět a mnula si pohmožděné zápěstí. „Ale sjíždějte opatrně. Je to dost prudké."

Oba Weasleyové už za chvíli seděli u mých nohou a překvapeně hleděli do tmy před sebou. Pak ale vstali, oprášili ze sebe prach, který se za ta léta v dlouho nepoužívané chodbě nahromadil.

„Nemáte někdo baterku?" optal se Fred a snažil se, aby si jeho oči přivykly šeru. „Je tu tma jako v pytli."

„A na co máš hůlku, troubo?" ušklíbl se jeho bratr.

Zavrtěla jsem nad nimi hlavou. „Lumos," zašeptala jsem a moje hůlka osvítila kousek prostoru před nimi.

„Lumos maxima," opravila jsem se a zář zintenzivněla. Dvojčata své hůlky rozsvítila také a před námi se objevila dlouhá chodba vedoucí do Prasinek.

„Pojďme," řekla jsem a vykročila kupředu.

Zhruba po půl hodině chůze rovnou zem nahradily schody. Chodba se stočila nahoru a strop se začal mírně snižovat. Naše trojice měla štěstí, že byla ještě tak malá, i když na konci chodby jsme se trochu skrčit museli.

Schody i chodba po chvíli skončily a před námi stála pevná kamenná zeď. Naštěstí bylo na levé straně cosi jako žebřík. Z toho jsme usoudili, že východ je nad námi. Kluci zatlačili do kamene ve stropu. Ten pod jejich tlakem povolil a vysunul se nahoru.

Všichni tři jsme vylezli ven a poklop za sebou zase zavřeli. Do nosu nás okamžitě uhodila sladká vůně cukrové vaty, čokolády a karamelu.

„Jsme v Medovém ráji," vyjekl George nadšeně.

„V nejlepší cukrárně na světě," přidal se Fred.

„Přesněji řečeno, jsme spíš ve skladu Medového ráje, a pokud nenápadně neproklouzneme kolem pokladny, tak se nedostaneme ani do Prasinek," brzdila jsem je.

Počáteční radost kluků rázem opadla a nahradila ji starost. Ušklíbla jsem se a vydala se ke schodům vedoucím do krámu. „Nebojte se a pojďte za mnou." Opatrně vystoupala po schodech a nahlédla do cukrárny.

Majitelka krámu právě někoho obsluhovala, a tak jsem rychle proběhla kolem ní, až k regálu s medovými nanuky. Z poklopu vykoukly dvě zrzavé hlavy dvojčat. Prodavačka stále postávala u kasy a bavila se se zákazníky.

Rychle jsem kamarádům naznačila, že můžou jít. Oba bleskově vyběhli ke mně. Nikdo si ničeho nevšiml, až na Audrey. Ta k nám se zdviženým obočím přišla.

„Myslela jsem, že způsob, jak se sem dostat nenajdeš," zazubila se.

„Jsem Záhada," oplatila jsem jí. „Přijdu na cokoli."