Weasley?

51. Valčík je sprosté slovo

"Jste pitomci," zavrčím na dvojčata. "Tohle dělat nemůžete. Vždyť se snažíte vydělat na jejich smůle!"

"O to jde, Ver," pokrčí rameny George. "Lidi tohle táhne a my budeme moct dělat další pokusy."

"To si zkusíš," pohrozím mu. "Ten druhák málem vyzvracel všechny svoje orgány a ty jsi jen řekl, že je to riziko povolání."

„Vždyť taky že ano."

"Ale vždyť to tvůj zaměstnanec nebyl!"

"Chtěl, abych mu dal pár barevných pendreků a já chtěl za to malou protislužbu. Rizika mu byla známá."

"Přestaň mluvit takhle debilně, víš, že to nesnáším," řekla jsem pomalu a snažila se svůj vztek udržet na uzdě.

"Jakýžto krásný den se nám dnes jeví," nepřestal provokovat. "A ty se takto zakaboněná tváříš. Kéž by se na tvé tváři skvostné byť jen náznak malého úsměvu mihl. Pak by se má duše mohla chvíli radovati."

"Levicorpus," zašeptala jsem a George se se zaječením nohama napřed zvedl do vzduchu. "Já jsem tě varovala," usmála jsem se nevině a přesunula kouzlem pod něj velikou hroudu sněhu. "Liberacorpus."

Spadl hlavou dolů do závěje a já spokojeně kývla. Neměl mě štvát.

Ušla jsem přibližně deset kroků blíž ke Třem košťatům, když v tom mě chytily dvě silné paže a stáhly mě do závěje.

"Ááá," zakřičela jsem zděšeně, když se mi sníh dostal za krk a praštila George do ramene. „Sakra, nech toho!"

Opravdu se ze mě zvedl, a aniž by mi věnoval jediný pohled, došel k jednomu sloupu uprostřed náměstí. „Tady se píše," sdělil mi, když jsem se ze sněhu vyhrabala, „že budeme mít v Bradavicích kurz přemisťování pro šestý ročník. Není to skvělé?"

„To teda není," zavrtěla jsem hlavou a ignorovala jeho nechápavý výraz. „Je to přímo fantastické. Konečně nebudu muset používat tu pitomou letaxovou síť a už se kvůli tomu nikdy nepozvracim."

„Tys potom někdy zvracela?"

„Když jsem byla menší," přiznala jsem, „neměl můj žaludek takovou výdrž jako dnes. To byly krušné časy."

„Hm," přitakal nepřítomně, „i ty můj chudáčku. Pojď, dáme si máslový ležák a sirupový košíček a bude nám dobře."

„Já myslela, že na jídlo je z vaší rodiny zatížený jen Ron," zasmála jsem se a George mě propíchl pohledem.

„To, že se náš Ronánek přežírá, neznamená, že si i my ostatní občas nemůžeme dát něco dobrého, ale pokud nechceš..."

„Mě sirupové košíčky moc nejedou," pokrčila jsem rameny. „Ty ovocné, co dělá tvoje mamka, jsou o moc lepší. Nic proti skřítkům, ale je to tak."

Jen nade mnou zavrtěl hlavou a šel nám objednat.

Hned druhý den se nám zrušilo vyučování a učitelé nás nahnali do Velké síně, kde již stál Filch a snažil se cosi provést s velikým gramofonem.

„Doufám, že jsme tu všichni," řekla profesorka McGonagallová svým kouzlem zesíleným hlasem a bystrým pohledem přejela všechny přítomné. „Je tradicí, že na oslavu turnaje tří kouzelníků se na začátku prosince pořádá Vánoční ples. Avšak je myslím všem přítomným jasné, že ples je hlavně oslavou tance, což se vás za tento krátký čas budeme snažit naučit. Pane Weasley, mohl byste?"

Slova směřovala k Ronovi, který se jen velice neochotně prodral mezi svými spolužáky a přistoupil k profesorce. Po celou dobu, co tančili, jsem se snažila udržet svůj smích na uzdě a zjevně jsem nebyla jediná.

„Každý si najděte partnera a zkuste ten valčík taky," poručil nám Brumbál, který zatím pouze přihlížel a všichni se chtě nechtě zvedli ze svých míst.

V síni bylo na tanec dost místa, neboť kolejní stoly byly kouzlem opřené o stěny.

„Smím prosit, madam?" objevil se přede mnou jako blesk z čistého nebe George a v očekávání ke mně natáhl ruku.

„Bylo by asi neslušné nepřijmout, že, pane?" zeptala jsem se s úsměvem a vstala.

George mě chytl za ruku a odvedl mě trochu dál od židlí. „Nevím, jak se to tancuje," pronesl trochu bezradně.

„Myslím, že je to něco jako houpačka na dva kroky a přísun, při který se mírně otáčíš za rukou, co držíš nahoře," sdělila jsem mu, co jsem vypozorovala u McGonagallky.

Ne zrovna moc obratně jsme zaujali předváděný taneční postoj a začali se pohybovat do rytmu hudby. Chvíli jsme si šlapali po nohách, ale po pár minutách jsme se sesynchronizovali a valčík zvládali perfektně.

„Ver?" oslovil mě George a já se na něj tázavě otočila.

„Ano?"

„Ehm, no, nechtěla bys... Totiž, nešla bys... Ach jo, budeš tak hodná a budeš můj doprovod na ten ples?"

Zářivě se usměju a začnu přikyvovat. „Samozřejmě, tebe bych odmítnout nedokázala."

Hudba se zastaví a všichni se přestanou pokoušet tančit.

„Pro dnešek by to stačilo, mládeži," rozhodne profesorka McGonagallová. „Vraťte se prosím zpět na své koleje. Ples se bude konat ode dneška za osm dní. Buďte na to všichni připraveni."

Připojila jsem se k holkám, které stoupali po schodech vzhůru do havraspárské věže. „Tak na tohle jsme potřebovali ty společenské hábity."

„Bože, to bylo příšerný," zanaříkala Clara. „Odteď je pro mě valčík sprosté slovo."

„Co když bude mít někdo stejné šaty jako já," vyděsila se Annika a začala zběsile mávat rukama kolem sebe. „Nebo ještě hůř, co když bude mít někdo z vás stejně barevné šaty? Holky, jakou barvu mají ty vaše?"

„Uklidni se, Ann," položila jí ruku na rameno Erika. „Moje jsou červený a Chris má žlutý, co ty?"

„Lila," odpověděla jednoduše.

„Cože?" koukla se na ní Rika nechápavě. „Jaká Lila? Teď se bavíme o barvě šatů!"

„To je barva, ty trubko," zasmála se Anette. „Je to něco mezi růžovou a fialovou. Já mám tmavě modrý. Claro?"

„Zelený. A co ty, Vero?"

„Nechte se překvapit," zamrkala jsem na ně. „Ale můžu vás uklidnit, ta barva tady ještě nepadla."

Holky se zatvářili zklamaně. „Pořád nás hrozně ráda napínáš, co?"

Rozverně jsem přikývla a stanula před vchodem do věže.

„Zdravím, dámy," pokynul nám orel. „Vrah je odsouzen k trestu smrti. Má si vybrat mezi třemi místnostmi. První je plná ohně, druhá je plná nájemných vrahů s nabitými zbraněmi, a třetí místnost je plná lvů, kteří 3 roky nejedli. Která místnost je pro vraha nejbezpečnější?"

„Ehm, třetí, protože lvi nemohli bez jídla tři roky přežít?" navrhla jsem trochu nejistě.

„Správně," kývl strážce koleje a vpustil nás dál.

„Teď ještě aby nás někdo pozval," povzdechla si Annika. „Anette, Erika a Tina mají kluky, ale co my, které jsme samy?"

„Nevím jak to budeš řešit ty," pokrčím rameny a usměju se, „ale já už mám o doprovod postaráno."

Čau všichniiiii, snad jste na tohle nečekali moc dlouho. Doufám, že vám tohle trochu zlepšilo náladu, protože je pololetí a satani, co si říkají učitelé se nás snaží zničit. (Nebo alespoň mě.) A sorry, ale ten gif jsem si nemohla odpustit.

Enjoy it. Baru <3