Weasley?

29. Jmelí opět na scéně

Seděla jsem v jakési neznámé učebně. Za okny se míhaly sněhové vločky a občas naráželi do skel. To, co mě zarazilo, byly obrazy a duchové, kteří seděli na místě mých spolužáků.

Přesunula jsem zrak ke katedře, kde stál jeden postarší muž, na kterého všichni v místnosti nehnutě zírali, ačkoli nic neříkal.

Opatrně jsem se zvedla ze svého místa a popošla k muži blíž. Nikdy předtím jsem ho neviděla, a přece se mi zdál jaksi povědomý. Skrz světle hnědé vlasy mu už prosvítaly stříbřitě šedé prameny a na tváři se mu stkvělo několik malých jizviček.

"Kdo jste?" zeptala jsem se ho tiše.

"Vždyť mě znáš," odvětil s úsměvem a já poznala, že je mi jeho hlas podivně známý. "Ale nikdy jsme se neviděli. Přesto jsme přátelé už tři roky. Můžeš mi to věřit?"

Pokrčila jsem rameny. "Neznám vaši tvář, ale podvědomí mi říká, že jsme již dlouho ve spojení a že vám mám věřit, takže ano," přikývla jsem. "Věřím."

"Věřím," zopakoval s úsměvem mou odpověď a otočil se zpět ke svým podivným žákům. "Věřím," řekl znovu s větší hlasitostí, "že..." Věta, která mu vyplynula z úst mě naprosto okouzlila svým hlubokým významem i jistotou, se kterou byla pronesena.

"V to věřím já, má drahá," zašeptal muž a znovu na mě obrátil zrak. "A ty bys měla taky." Beze slov kývnu. "Ale hlavně, by ses měla probudit, Vero!"

Místnost zaplavil bílý dým a schová v sobě vše, co jsem viděla.

"Vstávej Šípková Růženko, už je hodně pozdě," ozvalo se nade mnou.

Otevřela jsem oči a zaječela jsem, když se obličej nade mnou zašklebil. "Tohle už mi nikdy nedělej, Georgi. Chceš snad, abych dostala infarkt?"

"To bych si rozhodně nepřál," zavrtěl hlavou, ale úsměv na tváři mu přetrval. "Koho bych potom popichoval."

"Georgi Gideone Weasley, okamžitě opusť můj pokoj," zařvala jsem na něj. A pak jsem si něco uvědomila. "Jak ses sem vůbec dostal?"

Kývl hlavou k otevřenému oknu, díky kterému byla v místnosti nesnesitelná zima.

"Okamžitě si seber to svoje pometlo a odleť, ať se můžu převlíknout. Za deset minut se sejdeme na snídani," zavelela jsem.

"No tak se hned nečerti, ale jsi roztomilá, když se zlobíš," zazubil se a zlehka mě políbil na tvář. Hned jsem mírně zrudla. "A když se červenáš tak taky."

Obratně se vyhnul polštáři, který jsem po něm hodila a vyletěl na koštěti ven, kde už přestalo sněžit.

"Teple se obleč," zavolal ještě přes rameno a zmizel mi z očí.

Povzdechla jsem si a oblékla si modrý svetr od paní Weasleyové, který jsem začala dostávat každý rok, stejně jako její děti, bundu a obula si teplé boty, dala se trochu do civilu a zamířila do Velké síně.

George už na mě čekal a u brány mi podal croissant s nutelou.

"Kde je tvůj bratr?" zeptala jsem se s plnou pusou a dál do sebe ládovala snídani, zatímco jsme kráčeli ven na pozemky hradu.

"Fred je s Anette u jezera a oba se pokouší bruslit. Nejdřív jsem byl s nimi, ale připadal jsem si jako páté kolo u vozu..."

"Takže jsi došel pro mě," přeruším ho. "Jasně. Abych ti dělala společnost."

"Vlastně se vrátíme za nimi," mrkne na mě a já se na něj vyděšeně otočím.

"Zbláznil jsi se?" vyjeknu. "V životě jsem na bruslích nestála. Vlezu na led a rozplácnu se."

"Neboj," snažil se mě uklidnit. "Já tě to naučím. S rodinou chodíme bruslit už od dob, co byl Bill malé dítě."

"Fajn," vydechla jsem stále dost nejistě. "Ale pokud budu padat,chytíš mě. Slib mi, že mě pokaždý chytíš."

"Slibuju, ty hysterko," poškádlil mě, chytil mě za ruku a táhl k jezeru. Klopýtala jsem za ním a přitom se poohlížela po Fredovi a An.

Zahlédla jsem je nedaleko stromu, kde jsem vyryla své a Georgovo jméno. Fred jel pozadu a přidržoval nejistou Anette.

"Tady máš," zamumlalo druhé dvojče a vtisklo mi do rukou pár bílých bruslí. Zřejmě je vybírala An, protože máme stejné číslo nohy.

Sedla jsem si na studený břeh a obula ty osidla zla. Pak jsem opatrně sklouzla na led a samozřejmě sebou hned sekla o zem.

Všichni tři přítomní se mi okamžitě začali smát. Uraženě jsem se posadila, založila si ruce na prsou a vrhla kritický pohled po Georgovi, který se hned přestal chechtat a pomohl mi vstát.

Pořád jsem hrála uraženou a dívala se všude možně, jenom ne na něj.

"No tak, princezno," objal mě kolem pasu a trochu popostrčil dopředu. "Nezlob se na mě."

Mírně jsem se usmála a kývla. Pochopil, že je omluva přijata. Chytil mě za obě ruce a rozjel se vzad, pomalu mě tak posouval dopředu.

Jenomže karma je zdarma a přímo uprostřed naší cesty vyčuhoval z jezera jakýsi pahorek. Oba jsme na něj najeli a já se opět ocitla na zemi s tím rozdílem, že v tomto případě zemi představoval George.

Beze slova jsme se na sebe podívali, a pak se rozesmáli. Postavili jsme se zpět na leda a za necelou půlhodinu už jsem bruslení celkem zvládala.

Zpátky ke hradu jsme se vraceli po dvojicích. Já s Georgem vepředu a Fred s Anette asi pět metrů za námi.

Najednou na nás ty dva vzadu zavolali. Nechápavě jsem se podívala na Fredericka, který se šklebil a ukázal nad nás. "Já jsem říkal, že ti to jednou oplatím."

Vzhlédla jsem nad sebe a spatřila... jmelí. Že mě to hned netrklo.

S nezájmem jsem pokrčila rameny a dala Georgovi pusu na tvář. Neuniklo mi, že se trochu začervenal a musela jsem se usmát. Polibek mi oplatil a kývl hlavou k pošklebující se dvojici.

"Wingardium leviosa," zašeptala jsem a nenápadně hůlkou ukázala na jmelí. To se vzneslo přímo nad hlavy Freda a An. "Teď vy," křikla jsem na ně.

Anette se na mě kriticky podívala, ale Fred, stejně jako já předtím mykl rameny a přiložil své rty na ty Anettiny.

Vykulila jsem oči a zdaleka jsem nebyla sama. Georgovi málem vypadly z důlků a sama Anette se nejprve zatvářila dost překvapeně, ale pak se poddala.

"Já věděla," špitla jsem zrzavému chlapci stojícímu vedle mě do ucha, "že se jednou dají dohromady."

George nehlasně přikývl, a tak jsme dál stáli na zasněženém nádvoří a sledovali naše líbající se kamarády, jako ty největší úchylové z Bradavic.

No, ten konec nic moc, ale já to tam prostě musela dát. Musela jsem je dát dohromady. Zvlášť po tom, co plánuju na další díly. No, nechte se překvapit.

Enjoy it. Baru <3