Weasley?

25. Velká sestra

"Vážně to tu zvládneš sama? Ještě jim můžu říct, že radši zůstanu doma," řekla úzkostlivě mamka, zatímco nejistě postávala u krbu a v ruce svírala sáček s letaxovým práškem.

"Neboj mami," uklidňovala jsem jí a povzbudivě se usmála. "Už je mi přece třináct a mám paměť jako slon. A kdybych si s něčím nevěděla rady, tak mi Baddy určitě pomůže. A už běž, nebo přijdeš pozdě."

Mamka vešla do krbu a zmizela v plamenech smaragdově zeleného ohně.

Povzdechla jsem si a přeloudala se do obývacího pokoje, kde v bílé kolébce, zamotaná do přikrývky odpočívala moje malá sestřička. Mamka byla hodně starostlivá, ale v tomhle mi mohla na sto procent věřit. Jednou jsem získala sourozence, a tak už ho ztratit nehodlám.

Luz se narodila přesně dva měsíce po mých třináctých narozeninách, na začátku července. A už jí byly čtyři týdny. Vyndala jsem ji z peřinky a ze stolu popadla lahvičku s mlékem. S úsměvem jsem se dívala, jak miminko spokojeně saje. Vypadala přitom tak rozkošně

"Tak jakpak ti mám říkat?" řekla jsem směrem k sestřičce, i když jsem věděla, že jí nejspíš vůbec nerozumí. "Hope nebo Luz?"

Holčička na mě upřela svoje obrovské tmavě hnědé oči.

"No, ono to je vlastně jedno. Mě taky říkají Vero i Záhado. Chceš něco vidět?" Luz naklonila hlavu, jakoby souhlasila.

Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a přinutila se soustředit. Moje  vlasy zrůžověly. Hope se začala smát, a to mě povzbudilo. Tentokrát jsem změnila barvu na tyrkysovou.

Má sestřička náhle zavřela oči a její jemné vlásky zčervenaly. "U Merlinových vousů, Luz, ty jsi metamorfomág jako já. Ani jsem nevěděla, že vůbec nějaké vlasy máš. Mamka z toho bude úplně vedle."

Luz zívla a unaveně se po mě podívala. Něžně jsem ji vzala do náruče a položila zpět do kolébky.

"Chtěla bys říct nějakou pohádku nebo ukolébavku?" zeptala jsem se. Hope zavrtěla hlavou. "A co kdybych ti povídala o kouzelnickém světě? O Bradavicích, o Příčné ulici a o mých kamarádech."

Holčička se usmála a to jsem si vyložila jako ano.

"Odkud jen začít? Takže, Bradavice jsou ta nejlepší kouzelnická škola, jaká vůbec existuje. Studenti se tam rozdělují do čtyř kolejí. Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel. Já jsem v Havraspáru, stejně jako moje dvě nejlepší kamarádky, Clara a Anette. Nedokážu se rozhodnout pro jednu z nich. S Clarou se přátelím o něco déle než s Anette a podnikáme spolu hodně věcí. Ale Anette o mě ví víc, než kdokoliv jiný a já zase o ní."

Mezitím jsem došla až ke zdi, na které byla fotka jí a jejích přátel. Byla to právě ona fotka, kterou jsem pořídila na konci prvního ročníku. Sundala jsem jí ze stěny a ukázala Luz.

"Tohle je Clara," řekla jsem a ukázala na rudovlásku, pak jsem přesunula prst na blondýnku, "a tohle je Anette."

Hope něco vykvíkla a položila prstík mezi dvojčata.

"To jsou Fred a George," vysvětlila jsem. "Moji nejlepší kamarádi. Chodí do Nebelvíru."

Holčička zase něco zamumlala. Ukázala na George, a pak na mě. Založila jsem si podrážděně ruce v bok. "Už i ty si to myslíš?" zeptala jsem se naoko rozzlobeně, ale z tónu mého hlasu byl znát smích. "Je to můj kamarád, Hope. Už hrozně moc dlouho."

Luz znovu zívla a přivřela očička. "Chceš spát, viď? Tak já ti místo ukolébavky zazpívám školní hymnu."

Přisunula jsem se blíž ke kolébce a jemně jí začala houpat. Přitom jsem tiše zpívala.