Weasley?

42. Malá noční procházka

Potichu jsem za sebou zavřela dveře a seběhla za Georgem neslyšně schody. "Kam půjdeme?"

Potutelně se usmál. "Co říkáš na takovou malou noční procházku na čerstvém vzduchu?"

"Zbláznil ses?" vyjekla jsem. "To už bychom nevysvětlili vůbec. No jasně, kdo se prochází u Zapovězeného lesa, když je mu špatně od žaludku, že?"

"Nebuď labuť, Ver," začal protestovat a chytl mě za ruku. "Když tak beru vinu na sebe."

Pokrčila jsem rameny a srovnala s ním krok. Plížili jsme se tajnými chodbami až k hlavnímu vchodu, ale tam nás zarazili neočekávaní návštěvníci.

"Do Merlinova plnovousu," zaklel George. "Zapomněl jsem, že vchody hlídají mozkomoři."

Smutně jsem si povzdechla. "Co uděláme teď?"

"Radil bych vám abyste se vrátili zpět do ložnic, nebo alespoň vám, pane Weasley," ozval se jakýsi hlas ze schodiště nad námi a my se polekaně otočili čelem vzad.

"Pardon, pane profesore," omluvil se můj společník a vydal se do schodů. Vykročila jsem za ním, ale profesor mě zadržel.

"Na slovíčko, slečno Singrová."

Kývla jsem na George který nerozhodně přešlapoval na místě a pokynula mu rukou na znamení, že může jít, a pak jsem se otočila zpět na učitele.

"Co ode mě potřebujete, profesore Lupine. A jak je možné, že znáte moje jméno, vždyť tu jste první den, nebo snad ne?"

"Máš pravdu, Vero, ale my se známe mnohem déle, i když poněkud jiným způsobem." Nechápavě jsem zamrkala a naklonila tázavě hlavu. "No tak, nepoznáváš mě?"

Přestala jsem si ho prohlížet a zaměřila se na jeho hlas. "Remusi?"

"Já věděl, že na to přijdeš," zasmál se. "Koneckonců, jsi přece Singrová."

"Jak je možné, že jsi tady?"

"Dal jsem na tvojí radu a poprosil o pomoc Brumbála. Nejlepší rozhodnutí, co jsem kdy udělal."

"Ale co tvůj malý problém?" zeptala jsem se opatrně. "Nebojí se ředitel, že to nějak ohrozí žáky?"

"Nedávno byl vlastně vynalezen jeden lektvar, který..."

"Ach, ovšem," přerušila jsem ho neomaleně. "Mamka mi o něm vyprávěla. Po jeho vypití se pouze proměníš v neškodného vlka."

"Přesně tak," přikývl. "A pro příště, prosím, neskákej mi do řeči."

"Promiň," omluvila jsem se zkroušeně. "Jen jsem prostě nadšená, že tě konečně vidím i ve skutečnosti."

Najednou moji pozornost upoutalo něco zcela jiného. Podél zdi se opatrně plížila mě velmi dobře známá krysa a za ní vypelichaný kocour.

"Křivonožko," zavrtěla jsem hlavou. "Kolikrát ti mám říkat, že Prašivku lovit nemáš? Accio!"

Šedohnědá krysa se zvedla ze země a hladce mi vklouzla do ruky.

Křivonožka nesouhlasně zamňoukal a odběhl někam do pryč.

"Ta krysa mi někoho připomíná," zamračil se Remus a pozorně si zvíře prohlížel. "No, asi jenom shoda podobnosti."

"Doběhnu George a předám mu jí. Může jí donést do nebelvírské věže. Ráda jsem tě viděla, Remusi."

"I já tebe, Vero."

Kývli jsme si na rozloučenou a rozešli se na opačné strany. Zabočila jsem za první roh a něco velkého černého na mě vyskočila zpoza sochy Barnabáše Blouznivého.

Vyděšeně jsem zaječela a vytáhla z kapsy hůlku. "Petrificus totalus."

Georgovo bezvládné tělo se sesunulo k zemi a já si frustrovaně povzdychla. "Kdybys nebyl debil, nemusel jsi přistát čumákem na podlaze." S mírnými obtížemi jsem ho obrátila čelem k sobě a znovu vytáhla hůlku.

"Ehm, jak že bylo to zaklínadlo?" přemýšlela jsem nahlas sama pro sebe. Protože to zrzavé stvoření pode mnou bylo dočasně indisponováno, Remus odešel někam do... svého kabinetu a Prašivka by mi pomohla asi jen hodně těžko. "Ach ano, už vím. Refundo."

George znenádání přestal být tak napjatý a na tvář se mu znovu probojoval ten potutelný úsměv. Podala jsem mu pomocnou ruku a vytáhla ho na nohy.

"Díky za napadení a záchranu, Vero. Bez tebe bych pořád ještě ležel na zemi," pronesl ironicky. "Na druhou stranu, bez tebe bych se na té zemi ani neocitl."

"Ty jseš takovej idiot, Geor..." Začala jsem větu, ovšem můj kompliment byl neomaleně přerušen neočekávaně příchozí osobou, kterou nebyl nikdo jiný, než profesorka McGonagallová.

"Georgi Gideone Weasley a Vero Genevieve Dalie Natalie Mystery Singrová!" zakřičela na nás přes půlku chodby. "Co tu vy dva u Merlinové staré čapky děláte uprostřed noci."

"My, noooo," snažil se na to přijít George.

"Zabloudili jsme," střelila jsem první věc, co mě napadla a hned potom mi došlo, co jsem to vlastně řekla za blbost.

George se plácl do čela a zakroutil hlavou. "Jak takovej chytrej člověk jako ty, Ver, může být zároveň takovej pitomec? Já opravdu stále žasnu nad záhadami lidstva."

Profesorka McGonagallová si k tomu ještě přisadila, když se na mě podívala jako na totálního kreténa a pozvedla obočí. "Chcete mi říct, slečno Singrová, že vy a pan Weasley, kteří zde studujete již pátým rokem a už několikrát jste se dokázali dostat od nebelvírské věže do sklepení za necelé dvě minuty a ani jste přitom nejevili sebemenší známky běhu, že jste se ztratili? To bych vám nesežrala ani s dýňovou paštičkou. Okamžitě běžte na své koleje a varuji vás, ještě jednou vás nachytám, jak se v noc touláte po škole a dostanete školní trest."

"Ale paní profesorko," zaprotestovala jsem. "Já jsem prefektka a někdy přece musím mít noční hlídku."

"Já si zjistím, kdy jí máte, abyste nemohla podvádět," pohrozila mi. "A teď už se konečně vraťte, než si to s tím školním trestem rozmyslím."

Okamžitě jsme se oba otočili na podpatku a rychlým krokem vyrazili ke svým věžím. U schodiště se naše cesty rozdělovali.

"Počkej ještě," chytla jsem ho za rukáv a vyndala z kapsy hábitu vypasenou krysu,

"Prašivko," podivil se. "Kde jsi jí našla?"

"Na chodbě," odvětila jsem. "Málem skončila ve spárech Křivonožky. Odneseš jí na vaší kolej Ronovi, prosím?"

"To se ví," zasmál se. "Pro tebe a rodinu cokoli."

Usmála jsem se na něj zpátky a objala ho. "Dobrou,Georgi."

"Dobrou, Ver," oplatil mi objetí a lehce mě líbl na tvář.

Kousek jsem se odtáhla a podívala se mu do očí. Asi bychom tak zůstali stát hooodně dlouho, ale chodbou se začal ozývat klapot bot a podle zvuku jsme uznali, že patří McGonagallové. Kývli jsme si na rozloučenou a vydali se každý svou cestou.

"Kde jsi byla tak dlouho?" přivítal mě orel.

"S kamarádem," odpověděla jsem stroze. "A teď mě můžeš pustit."

"Sakra," zabručel nesouhlasně. "Jak je možné, že si nikdy nedám pozor a ty mě vždycky takhle obalamutíš?"

"Asi to mám v genech," usmála jsem se.

"Stále žasnu nad záhadami lidstva," zavrtěl svou kovovou hlavou.

"A budeš žasnout ještě víc, až ti řeknu, že dnes nejsi první, co mi to říká," zazubila jsem se a zabouchla dveře.

Čau všichniii a vítejte u další kapitoly. Nebudu to nijak zdržovat sáhodlouhou řečí. Pokud se vám tahle část líbila, tak dejte hvězdičku nebo nějakej hezkej koment nebo mě začněte sledovat ;D

Enjoy it. Baru <3