Weasley?

46. Ze dna vede cesta jen vzhůru

Uběhly přesně dva měsíce od toho, co jsem začala chodit s Parkerem. Dva měsíce, co se George dal dohromady s Annikou. Dva měsíce, co jsem nepromluvila s klukem, se kterým jsem dřív trávila svůj veškerý volný čas.

Milovala jsem Parkera? Ne! Proč jsem s ním byla? Bála jsem se samoty.

Ano. Strach dohnal mě, Veru Singrovou dělat něco, po čem jsem netoužila. Je s podivem, co obyčejný lidský cit dokáže.

Po oné osudné oslavě jsem se Georgovi i Annice snažila vyhýbat co nejvíc to šlo. Ovšem, že nastaly i situace, kdy jsme na sebe narazili. To potom všichni kolem ztichli a sledovali naše reakce. Já většinou jen sklopila hlavu, prošla kolem a všechno ignorovala.

Kdykoli jsem je viděla spolu, musela jsem si najít klidné místo, kde jsem se vybrečela, abych mohla normálně fungovat dál. I učení bylo náhle těžší než dřív. Celé noci jsem vzlykala do polštáře a na hodinách jsem pak nebyla schopná fungovat.

Když jsem ještě vlastnila Pobertův plánek, bylo vše o dost snažší, mohla jsem kontrolovat, aby se naše cesty nestřetly. Jenomže pak mě Fred přesvědčil, abychom ho dali Harrymu, takže můj dokonalý vyhýbací plán padl.

Nikdo kolem mě netušil, jak je těžké vypadat zvenčí v pořádku, když mě přitom zevnitř sežíral příšerný pocit, kterého jsem se nijak nedokázala zbavit.

"Vypadáš příšerně," přivítala mě místo pozdravu jednoho krásného sobotního rána Clara. Za ty dva měsíce jsem zhubla snad deset kilo. Tváře jsem měla propadlé a oči prázdné. Ten den jsem byla natolik unavená, že jsem se ani neobtěžovala zakrýt si kruhy pod očima a zarudlé fleky od slz.

"Taky ti přeju dobré ráno," pronesla jsem kysele a posadila se naproti ní. Rozhlédla jsem se po všem tom jídle kolem a nakonec si na talíř naložila jednu topinku a trochu míchaných vajíček, která jsem nerozhodně nabrala na vidličku a začala pomalu přežvykovat.

"Měli bychom s tím něco udělat," namítla Christina a soucitně se na mě podívala.

"To jsem teda zvědavá, jak to chceš řešit," zavrčela jsem ironicky a utrhla kousek topinky. "Pochybuju, že se z týhle situace dá nějak dostat."

"Ale ne, určitě musí být nějaká cesta..."

"Nic se s tim dělat nedá, jasný!" zakřičela jsem a prudce vstala. Celá Velká síň nás mírně vyděšeně a zároveň zvědavě sledovala.

Na chvíli jsem se střetla s jeho hřejivýma očima a cítila jsem, jak se opět na svět derou ty slané kapky, kterých jsem už měla dost. Rychlým krokem jsem zamířila pryč od všech dotěrných pohledů. Ze snídaně jsem jako vždy skoro nic nesnědla. už dávno jsem ztratila chuť k jídlu, jedla jsem vlastně už jen proto, abych přežila.

Proběhla jsem několika tajnými chodbami a vkročila do jedné místnosti, kam téměř nikdo nechodil, protože o ní moc lidí nevědělo. Odtáhla jsem jedno rudé semišové křeslo do rohu, zakryla se závěsem a schoulila se do klubíčka. Tam jsem mohla být sama jen se svými myšlenkami.

Zhruba po půl hodině jsem zaslechla vrzání dveří a kroky dvou lidí. Chtěla jsem vstát a zdvořile ty dva rušitele vyhodit, ale pak jeden z nich promluvil a já se okamžitě stáhla.

"Takhle to dál nejde, nevím jak dlouho to vydrží," řekla Annika. "Úplně se ztrácí před očima a každý den je slabší a bledší."

"Copak si myslíš, že to nevidím, Anni?" pronesl George ironicky. "Pokaždé, když jí vidím, tak se víc a víc podobá zombie. A sice je to ta nejkrásnější zombie, co jsem kdy viděl, ale stejně... Ty víš, jak to myslím."