Sherlock: Hra nekončí

Kapitola devatenáctá

Když se ráno John probudil, spatřil Sherlocka sedět u kuchyňského stolu se snídaní a čajem.

„Ahoj," řekl a posadil Rosamund do dětské jídelní židličky a započal s přípravou snídaně sobě i své dceři. „Kde jsi včera byl, vypařil ses jako pára nad hrncem."

„Musel jsem si něco zařídit," odpověděl a napil se svého čaje. Přitom se díval do novin.

„Jasně," odpověděl John, pochopil, že Sherlock asi nebude sdílnější. Když přichystal snídani, usadil se ke stolu, střídavě krmil sebe i Rosie. „Hele dneska mají pustit Kristin z nemocnice. Já odvezu domů Rosie, kde mám domluvenou paní na hlídání a pak pro ni pojedu. Bude dobré, když nepojede sama. Přidáš se?" Podíval se na Sherlocka.

„Jak víš, že tam nebude její rodina? Třeba ji vyzvednou oni."

„Ne, řekla v nemocnici, že nechce, aby je někdo kontaktoval, aby neměli strach."

„Strach." Řekl Sherlock s dávkou odporu v hlase. „Spíš si nepotřebuje vyslechnout tunu řečí o tom, že měli pravdu."

„S čím?"

„Oh Johne, dej si kafe, po ránu nejsi zrovna nejbystřejší." Řekl Sherlock a zamračil se.

„Kdo je, Sherlocku? Krom tebe samozřejmě," odpověděl mu John stejně protivně, jak zněl Sherlock.

„Oh hoši, už hned po ránu?" ozvala se náhle za nimi paní Hudsonová.

„Co chcete, paní Hudsonová?" řekl nevrle Sherlock. Všem bylo jasné, že dnes nemá svůj den.

„Kroť se," napomenul jej John. „Jako bych měl dvě děti." Řekl si spíše pro sebe, přesto však nahlas.

„Chtěla jsem vám jen říct, hoši, že pojedu na pár dní pryč, tak doufám, že až se vrátím, dům bude stát stále na svém místě."

„To abych se sem zase dočasně nastěhoval." Promluvil John.

„Vždyť už tady prakticky zase bydlíš," reagoval na to Sherlock.

„Kdy vůbec pustí Kristin, Johne?" zeptala se paní Hudsonová po chvíli. Věděla, že zapojovat se do jejich hašteření nemá naprosto žádný smysl.

„Dneska. Se Sherlockem pro ni pojedeme."

„Já jsem neřekl, že pojedu," ozval se.

„Co jiného bys dělal? Když se její rodina z důvodu jejich nevědomosti neobjeví, bude fajn, když aspoň my ano."

„To se nedivím, že jim to neřekla." Zavrtěla hlavou paní Hudsonová a vysloužila si do Johna pohled plný překvapení a zmatení. „Co mi uniká?"

„Podstata celé věci, Johne. Dvojité kafe." Řekl Sherlock a popichoval tak dál svého přítele.

„Zmínila se mi, že mají s rodiči napjaté vztahy. Takže to asi nechce poslouchat."

„Ta přehnaná hrdost mi někoho připomíná," řekl John a otočil se zpátky na Sherlocka a věnoval mu svůj pohled. Myslel tím pochopitelně jeho. Sherlock si však nepřipustil, že by to bylo mířeno právě na něj.

„Přesto, pozdravujte ji ode mě, Johne." Pověděla paní Hudsonová. „Ahoj maličká, pohlídej tátu i strýčka," zacukrovala na Rosie, která se usmívala a máchala ručičkama.

„Tak, slečno Joneosvá, hlavně klidný režim, má pro vás kdo přijet?" vyptávala se sestra, která jí pomáhala po kontrole lékařem se obléct.

„Obávám se, že asi ne. Děkuji, sestři," pousmála se na ni, když byla na odchodu. Starala se o ni hezky.

„Není zač, hlavně dávejte pozor na tu ruku, spoustu lidí je na ulici bezohledných."