Sherlock: Hra nekončí

Kapitola sedmá

Sherlock se tedy opět vrátil zpátky ke zkoumání vzorku a snažil se celou tu situaci v mysli odsunout do pozadí, pokud možno někam hodně daleko a hluboko, aby se již k tomu nemusel už vracet. Nebylo to však tak jednoduché, jak si myslel. Ale proč? Dříve tohle zvládal naprosto s přehledem, na jedno lusknutí. Naštvaně praštil pěstmi do stolu, až se celý mikroskop zachvěl. V tu chvíli se ve dveřích objevil John Watson se dvěma kávami, každou v jedné ruce. Když spatřil svého přítele, v jakém je rozpoložení, pochopil, že již došlo na ten tolik odkládaný rozhovor. Přišel blíže a postavil Sherlockovu kávu o menší kousek dál, v případě, že by se ještě nějak chtěl vyjadřovat na stole.

„Jak to vzala?" zeptal se po chvíli a upil ze své kávy.

„Dle očekávání," odsekl Sherlock. Tyhle vtíravé otázky jen popichovaly celou nepříjemnou situaci, nebyl na to zvědavý.

„Takže špatně." Konstatoval John, byl však klidný.

„Ovšem, že špatně, Johne!" odsekl Sherlock. Nechápal, proč ho celá tahle situace tak hrozně vykolejila. Potřeboval se nyní soustředit na případ. Potřeboval najít Sophii Collinsovou a její rodiče. John byl už na tyhle Sherlockovy výlevy zvyklý, tudíž se nenechával vyvést z rovnováhy a zachovával si ledový klid zkušeného vojáka.

„Hele já vím, že to pro tebe nebylo jednoduché. Tohle, ani to, co se stalo v Sherrinfordu. Bylo to zatraceně šílené, ale proč jsi to sakra aspoň nezkusil? S Molly se znáš dlouho, ona tě zná a je schopná tě tolerovat, což přiznej, že dokáže jen málo lidí. Nemá chuť ti vrazit jen, co otevřeš pusu a prakticky by se pro tebe rozkrájela. Další zahozená šance, tak jako s Irene Adlerovou." Hovořil John a sledoval svého přítele, který se jej snažil ignorovat a věnovat se práci. Každé Johnovo slovo však vnímal, ale nevěděl, co by mu na to měl odpovědět. Prostě neměl nejmenší tušení, co by mu na to měl říct. Tohle byla neprobádaná část jeho já, kterou se naučil ignorovat, pohřbil ji, skryl před světem. Byl zkrátka tím vysoce funkčním sociopatem, jak se s oblibou nazýval.

John již dál nepokračoval v promlouvání Sherlockovi do duše. Věděl jaký je. Nemohl však tvrdit, že by to byl špatný člověk, naprosto bez citů. Byl to dobrý člověk, jen víc komplikovaný.

V laboratoři nastalo ticho, Sherlock zkoumal a John si popíjel svou kávu a mlčel. Rozhodl se zavolat, když měl teď chvíli čas, aby zkontroloval, jestli je s Rosie vše v pořádku. Když hovor ukončil a vrátil se zpět, viděl, že jeho přítel nad něčím usilovně přemýšlí.

„Máš něco?" zeptal se, tohle už poznal, že Sherlock na něco přišel.

„V tom vzorku se objevují běžné látky, našel jsem tam ale taky stopy malty a vosku." Shrnul to rychle Sherlock. „To nedává smysl." Společně s Johnem se nad tím zamýšleli.

„Ten chlap na záznamu řekl Sophii, že půjdou do nebe." Přidal se John. Věděl, že tam musí být nějaká spojitost. „A kde se člověk přiblíží nejblíže nebi?"

„Ano jistě! Na nějakém svatém místě, čemuž odpovídá kostel. S tím by souhlasil i ten vosk, výborně Johne!" pousmál se na svého přítele. „Musí to být nějaký kostel, který je právě teď zřejmě v rekonstrukci, která je pozastavená, jinak by hrozil střet s dělníky." Dodával Sherlock dál a rychle si oblékal kabát a šálu. Na jeho kávu, které se ani nedotkl, již nebyl čas. John odložil svou nedopitou a hodil na sebe černou bundu. Vyrazili ven do ulic a Sherlock se snažil pomocí svého telefonu zjistit, které kostely se momentálně rekonstruují.

„Sherlocku, uvědomuješ si ale kolik je v Londýně kostelů?" podotkl John.

„Jistě, Johne," odpověděl mu pouze jeho přítel, aniž by zvedl pohled. John tušil, že Sherlock musí být opět o krok napřed, přivolal proto tedy taxi, do kterého oba nastoupili.

„Kam to bude?" ozval se řidič, John sám netušil, kam mají vlastně namířeno.

„Sherlocku?" vyzval svého přítele, aby zadal cíl cesty, ten však mlčel a dál vyhledával. „Sherlocku?!" ozval se tedy důrazněji.

„Baker Street," oznámil a řidič se tedy rozjel.

„Víš, kde tedy je?" zeptal se John, ale Sherlock mlčel. Pořád přemýšlel, něco mu ještě chybělo.

„Ne, ale nebude to trvat dlouho a zjistím to." Pověděl. John neměl už sílu se dál vyptávat.

V momentě, co přijeli do Baker Street, John vystoupil z taxi jako první a nechal tak placení na Sherlockovi.

„Mohly by sis tedy už konečně přestat hrát na pana tajemného a vylíčit mi, co se ti odehrává v té tvé makovici a na co jsi přišel? Já ti do hlavy vážně nevidím." Pověděl John, když vešli k nim do bytu.

„To bys viděl zajímavých věcí," neodpustil si Sherlock. „Collins měl v počítači vládní dokumenty, které jsou přísně tajné a v jeho postavení, ač je poměrně slušné, k nim ani tak neměl přístup, takže je ukradl pro své soukromé účely. Někdo to musel zjistit a tak chtěl zloděj okrást zloděje. Únos Sophie je jen rozptýlení, chtějí odvést mou pozornost, aby měli volnou cestu. Je to pokračování hry, Johne. Ten vzkaz, co mi zanechali o tom, že hra ještě nekončí. Musí v tom být zase Moriarty."

„Ale ten je přece mrtvý," namítl John.

„Ano přesně, jenže je dost možné, že v jeho díle pokračuje nějaký jeho komplic. Někdo, o kom jsme zatím ještě nevěděli. Hraje si se mnou, zná Moriartyho metody." Řekl Sherlock.

„No výborně." Pověděl John ironicky.

Dveře do jejich bytu měli stále otevřené, tudíž mohli dobře slyšet zvuky, ozývající se od vchodových dveří. Někdo přišel.