Sherlock: Hra nekončí

Kapitola čtvrtá

V černém taxi, které je vezlo zpět na Baker Street vládlo opět ticho. John byl už na tohle zvyklý, a proto nemluvil a díval se z okna do ulic Londýna. Jeho přítel něco bleskově vyťukával do telefonu. Byl ve svém živlu.

„Zavolej na tohle číslo a ptej se po manželích Collinsových." Oznámil Johnovi a podal mu papírek s naškrábaným telefonním číslem, které zvládl načmárat, ještě než vystoupili z taxíku.

„Z jakého důvodu?" zeptal se John a papírek si převzal.

„Co já vím, něco si vymysli. Třeba že jsi vzdálený bratranec, cokoliv." Otevřeli dveře s nápisem 221B a vešli dovnitř. John se ujal telefonování. Sherlock si sundal kabát, který pověsil na věšák. Mezitím vyšla paní Hudsonová s Rosamund v náručí.

„Tak co to děvče, Sherlocku?" vyptávala se.

„Únos, zjevné." Odbyl ji takto krátkou odpovědí a vyběl schody do svého bytu.

„Chudák malá, musí mít strach." Politovala ji paní Hudsonová.

„Nemusí, ví, že je najdu," řekl na posledním schodu, aniž by se otočil. John si mezitím převzal svou malou dceru a vydal se za Sherlockem.

„Nikdo je od včerejšího večera neviděl. Nevrátili se na hotel, věci tam pořád mají. Málem jsem tu recepční zabil." Řekl John a posadil se i s Rosie na klíně na pohovku.

„Ano přesně," řekl Sherlock. Přesně tohle se domníval, chtěl pouze, aby mu John jeho domněnku potvrdil. Poznámku o zabití recepční zcela ignoroval. John sledoval svého přítele, byl rád, že má konečně případ, který ho zajímá, znamenalo to, že jej to zaměstná.

Přesto na něm John pozoroval jistou změnu. Všechny ty události a okamžiky z Sherrinfordu ho poznamenaly zvláštním způsobem. Pořád to byl starý Sherlock se svými zlozvyky, brilantní dedukční schopností, stále měl téměř všechny za idioty a k tomu všemu ještě něco nového navíc. John přesně nevěděl, ale cítil, že co týkalo Sherlockových citů, nehrál si už na takovou ledovou královnu. Královnou dramatu však stále zůstával.

John se pro dnešní noc rozhodl přespat v Baker Street. Z části měl svou starou ložnici zařízenou i pro Rosamund, právě pro takové případy. Oba už spali, Sherlock však ne. Ležel natažený celou svou délkou těla na pohovce, dlaně spojené a konečky prstů opřené pod bradou. Byl ve svém paláci myšlenek. Část případu již poodhalil, zbývalo už jen najít Sophiiny rodiče.

Ručičky na hodinách ukazovaly teprve deset hodin večer. Johna dítě vyčerpávalo, což bylo pochopitelné. Celá jeho situace byla dost těžká, zvlášť když přišel o Mary. Byla to velká ztráta, která jen tak lehce nepřebolí. Z celého přemýšlení vyrušily Sherlocka hlasy, ozývající se ze zdola. V tuhle hodinu bylo poněkud nezvyklé, aby měla paní Hudsonová návštěvy. Její hlas jí přišel poněkud vyděšený, druhý hlas nebyl tak dobře slyšet, nejspíš se jednalo o ženu. Vzhledem k tomu, že neslyšel křik, či jakékoliv další projevy strachu, rozhodl se Sherlock do toho nevměšovat.

Následujícího dne se Sherlock probudil na pohovce. Musel na ní při svém přemýšlení usnout. John byl již na nohou a krmil Rosamund.

„Dobré ráno. To jsi spal celou noc tady?"

„Očividně," odsekl Sherlock a krátce se na něj zadíval.

„Nedivil bych se, kdyby tě bolely záda." Pousmál se John. Dnes měl dobrou náladu. Usmíval se na svou malou dcerušku.

„Co tím chceš říct?" řekl Sherlock nevrle a vstal ladně z pohovky. Promnul si krk, který měl trochu ztuhlý a rychle prošel kolem Johna, aby si toho nevšiml do kuchyně. Potřeboval kávu. Během vaření kávy napsal Mycroftovi krátkou zprávu, že se potřebuje podívat na záznamy Richarda Collinse. Měl tušení, že tento vysoce postavený úředník bude namočený ještě v pár dalších věcech. Zjevné bylo, že musel něco podobného očekávat, prakticky od začátku, co se do toho pustil. A proto začal svou nadanou dceru učit rozluštit nejrůznější hádanky formou hry, kdyby se právě někdy naskytl takový okamžik, kdy se ocitne v průšvihu.

„Že už nejsi nejmladší, Sherlocku. Kdy se to chystáš říct Molly?" neodpustil si John.

„Až ji potkám." Odpověděl stručně Sherlock.

„A to bude kdy?" zeptal se John, odpovědi se mu však nedostalo. Když se otočil, kuchyně byla prázdná a z koupelny se ozval zvuk tekoucí vody. Sherlock se jako obvykle vypařil, aby nemusel odpovídat na další Johnovy dotěrné otázky.

Oblečený a připravený si přečetl Sherlock zprávu od Mycrofta. Sherrinford nezměnil jen jej, ale také jeho bratra. Byla s ním aspoň na chvíli řeč. Sherlock poznal, že pod tou tlustou slupkou neemočního a chladného chování se přece nějaký ten sentiment skrýval. Což ostatně dokazoval i fakt, že byl Mycroft připraven se obětovat, aby jej Sherlock zastřelil.

Záblesky celé té situace se Sherlockovi mihly před očima a donutily jej se na chvíli zastavit vprostřed schodiště, které sbíhal ke vchodovým dveřím. Jednou za čas se mu to stávalo a sám to nechápal. Záblesky toho, když mířil zbraní na Mycrofta, když spatřil Johna na obrazovce, ve studni, která se pomalu napouštěla vodou, když běžel od falešného náhrobku k náhrobku a snažil se vyluštit hádanku, kterou mu Euros dala.
Ten stav trval chvíli, bylo to jen pár sekund. Zahnal všechny ty myšlenky a přímým krokem šel až k věšáku, kde visel jeho kabát.

„Dneska se pokusím, snad nebude doma a snad během odpoledne bych přišla." Zaslechl hlas, který slyšel již včera večer. Teď však daleko zřetelněji.

„Nebojte se, drahoušku, mohla bych říct Johnovi a Sherlockovi, nebo by mohli jít s vámi hoši dole z bistra." Hovořila paní Hudsonová.

„Ne to by bylo trapné, tohle si musím vyřešit sama, ale děkuji, paní Hudsonová, vy jste můj anděl." Promluvila žena.

„Ale jděte, drahoušku," zasmála se paní Hudsonová.

Sherlock si uvázal kolem krku modrou šálu a ladným pohybem oblékl kabát. Ze dveří poté vyšla žena i s paní Hudsonovou.

„Oh, Sherloku, někam se chystáte?" vyptávala se jeho domácí, i když si nebyla jistá, jestli prozradí, kam jde.

„Něco ohledně případu," odbyl ji jako obvykle a pohledem projel neznámou ženu, která si zapínala svůj černý kabát.

„Tak tedy odpoledne," pověděla paní Hudsonová a usmála se na ženu.

„Ano odpoledne," souhlasila a lehce se pousmála. Následovala Sherlocka z vchodových dveří na ulici. Napadlo ji, že by se možná měla představit. Sherlock stál na kraji chodníku a mával na taxi, které však bylo obsazené a jen projelo kolem, což jej vytočilo, a proto to zkoušel znovu.

„Pane Holmesi?" oslovila jej a on se na ni podíval. „Asi bych se vám měla představit, jsem Kristin Jonesová..." podala mu ruku, kterou on však nepřijal a místo toho ji přerušil a pokračoval za ni.

„Nová podnájemnice, pravděpodobně v tom bytě nad námi. Po rozchodu, trvalo vám to dlouho, aby ne, když byl váš přítel agresivní psychopat a vybíjel si na vás zlost. Ten make-up sice modřinu na vaší tváři skryl dobře, ale stejně ji vidím. Dle vašeho včerejšího pozdního příchodu si na vás evidentně zlost vybil znovu, rodiče tím nezatěžujete, protože vám ho neschválili." Chtěl pokračovat dál, jenže tentokrát to byla ona, kdo jej přerušil.

„Slyšela jsem, že jste v tomhle dobrý," pousmála se. Nebyla uražená, že zasahoval do jejího soukromí a dovyprávěl její momentálně největší problém jako závěrečnou zprávu na konferenci. Zjistila si už předem, s kým bude mít tu čest, takže se na tohle předem připravila.

„Nejlepší," opravil ji, dělal to opět. Udržoval si chladný odstup. Donutilo ji to se pousmát. Jeho přemrštěné ego jí připadalo legrační. Konečně se mu podařilo odchytit taxi a i když to normálně nedělal, přesto se zeptal.

„Jedete?" držel otevřené dveře.

„Ne děkuju. Projdu se. S největší pravděpodobností se uvidíme odpoledne. Pokud přijdu v jednom kuse." Trochu se nad tím zasmála, i když vlastně tato situace vůbec vtipná nebyla. Naopak byla k pláči a velmi zneklidňující. On se na ni jen díval, než tedy nakonec bez dalšího slova nastoupil do taxíku a odjel za Mycroftem.

Snad se vám můj příběh zatím líbí. Velmi mě potěší, když mi zanecháte hvězdičku nebo komentář s vaším názorem.

Kristie