Sherlock: Hra nekončí

Kapitola patnáctá

Téhož dne večer se Sherlock vracel domů se sportovní taškou v ruce, kterou odložil na stůl v momentě, co vešel do jeho bytu.

„Co to píšeš?" zeptal se Sherlock Johna, kterému prsty lítaly zběsile po klávesnici.

„Blog," odpověděl jednoslovně John, momentálně měl myšlenku, kterou nechtěl zapomenout.

„Takže ses do toho znovu pustil." Konstatoval Sherlock a nahlédl mu přes rameno, co psal.

„Jop, no a jak ty sis pokecal se ségrou?" vyptával se John. Sherlock byl totiž v Sherrinfordu navštívit Euros.

„Relativně dobře. Pomluvili jsme Mycrofta," pousmál se Sherlock. Věděl, že jeho bratr si ten záznam určitě pustí a mrzelo ho, že neuvidí jeho výraz. John se nad tím pousmál. Chápal, že si tak vynahrazovali ztracené dětství, ostatně sourozenecká rivalita a pošťuchování nevymizeli ani v dospělosti. Mycroft se Sherlockem byli názornými příklady.

„Mluvil jsi s Molly od té doby?" zeptal se po chvíli John.

„Ne. Řekla, že potřebuje čas." Odpověděl mu Sherlock. Situace s Molly ho stále mrzela, i když ji vytěsnil do pozadí. Nebyla tak hrozná jako smrt Mary. Byla to nepředstavitelná oběť, udělala pro něj něco tak zásadního a on si stále nebyl jistý, co s tím. Jak s tím vším naložit.

John se již dál nevyptával, nebylo to evidentně nepříjemné, každopádně byl rád, že k tomu Sherlocka dokopal, Molly si zasloužila znát pravdu.

„Něco nového k případu?" změnil John téma.

„Zatím ne, nezabýval jsem se tím," řekl a přemýšlel. Něco mu nesedělo, připadalo mu kolem až podezřelé ticho, které narušovalo jen Johnovo ťukání do klávesnice. Jeho intuice mu napovídala, vyzívala jej k prověření skutečností.

„Co je?" zeptal se John, který si nemohl nevšimnout jeho podivného chování, za tu dobu, co Sherlocka znal, dokázal rozeznat, kdy se chová normálně podivně, tedy co bylo pro druhé podivné a pro něj již normální, a kdy se chová podivně, protože je něco jinak.

„Je ticho," oznámil jeho přítel.

„Ano, podařilo se mi Rosie uspat, tak bych rád, kdyby to tak i zůstalo." Nechápal John, kam tím Sherlock míří.

„Ne, je až moc velké ticho. Neslyším žádné kroky." John už začínal chápat, ale nepřišlo mu to zneklidňující, spíš se nad tím pousmál, propletl ruce v pěst a lokty se zapřel o stůl.

„Proč ji někam nepozveš?" řekl místo nějaké další reakce na Sherlockovy postřehy, pro něj, podivného ticha.

„Co?" zamračil se detektiv, vůbec neměl v plánu, aby se tímhle směrem ubírala jejich konverzace.

„Ne vážně, tohle mi nejde do hlavy. Tři ženy a v podstatě pořád stejný scénář." Konfrontoval jej dál.

„Dvě, Johne," opravil jej Sherlock a sundal si sako.

„Dobře, přiznejme, že dvě, třeba tě Kristin bere jen jako kamaráda. Dá se to pochopit, že nechce díky tomu, čím si prošla, začínat nový vztah, ale i kdyby, Sherlocku. U Molly sis to podělal sám, Irene Adlerová tě taky nebude uhánět věčně. Píše ti ještě vůbec?"

„Někdy," řekl Sherlock stručně. V tomhle nemohl Johnovi oponovat, což jej štvalo.

„Je mi to v podstatě jedno, je to tvůj život, ale ty nevíš, o co se připravuješ. Jednou tady ta šance je a než se naděješ, je to všechno pryč, Sherlocku." Řekl John. Věděl, že se opakuje, že podobný rozhovor spolu již vedli. Nechtěl se rozčilovat, ačkoliv jej to svým způsobem rozčilovalo. Sherlock jen tak zahazoval jednu šanci za druhou, mezitím co on o svou Mary přišel, a kdyby jen dostal ještě jednu šanci udělat něco, aby ji zachránil, neváhal by ani vteřinu. Kdyby jen mohl, nikdy by si nepsal s další ženou. Ačkoliv se okolnosti následně vyvrbily úplně jinak. Šlo vlastně jenom o ten princip.

Sherlock mlčel, nebyl si jistý, co přesně říct. Netvářil se typicky arogantně, ale spíš pokorně, věděl, že v tomhle má John pravdu.

„Já vím," hlesl jen slabým hlasem. Dál se už o tom nebavili, pro tentokrát to bohatě stačilo.

Sherlockovu hlavu Johnova slova neopustila, přemýšlel nad tím, přemýšlel nad případem, neopustila jej ani ta neblahá předtucha podivného ticha. S tím vším uléhal ke spánku, který se však nedostavoval. Myšlenky mu hlodaly v hlavě, nejraději by teď popadl své housle a prostě si něco zahrál, ale musel se omezit kvůli spícímu miminu. Jednat se jen o Johna, nebral by na to zase až takový ohled, byl zvyklý vyhrávat klidně i v jednu ráno.

Ve své posteli se otočil na záda a hleděl do tmy. Myšlenka podivného ticha mu hlodala v hlavě, jako ten nejhladovější červ. Aby měl klid, rozhodl se to jednoduše prozkoumat. Už stihl pochytit přibližné návyky, které Kristin měla a v dobu, když přišel, vždycky slyšel její kroky, nikdy tam nebývalo tak hrobové ticho. Oblékl se a vyšel tiše ze své ložnice, aby neprobudil hlavně Rosie a Johna. Vyšel na chodbu a vydal se po schodech nahoru. Neklepal, prostě vešel, dveře byly odemčené, tak jako vždycky. Ani Sherlock nikdy nezamykal. Vešel dovnitř, všude bylo zhasnuto, ale světlo měsíce házelo nepřirozené stíny do místnosti. Nahmatal tedy na stěně vypínač a rozsvítil. Pohled, který se mu naskytl, potvrdil jeho domněnky. Především ten nepořádek. Rozsypané štětce, papíry, rozbitá váza a výraznou červenou barvou nápis na stěně.

Šílenci šílencům. C. H.