Sherlock: Hra nekončí

Kapitola šestá

V laboratoři si Sherlock svlékl kabát i modrou šálu, které pověsil na věšák a ujal se důkladně prozkoumat vzorek, který vzal v Sophiině pokoji. Potřeboval klid a ticho, aby se mohl maximálně soustředit.

„Jé ahoj Johne...a Sherlocku," ozval se velice známý hlas, který patřil Molly. Usmívala se a několik dlouhých vteřin se jen dívala na Sherlocka, který jí však pohled nijak neopětoval. Jen zahučel pozdrav.

„Ahoj," odpověděl jí John. Molly neměla tušení, že celý jejich rozhovor, kdy jen v domnění závisel její život na dvou slovech, slyšeli i John s Mycroftem. Neměla nejmenší tušení, že se jednalo pouze o záchranu jejího života, který ve skutečnosti nikterak ohrožen nebyl. Za tu dobu Sherlock ještě stále nebyl schopen říct Molly skutečnou pravdu, vysvětlit jí celou situaci, které byl vystaven. Ačkoliv u nich byla Molly několikrát na návštěvě, nebo se ho snažila kontaktovat pomocí zpráv či telefonátů. Vyhýbal se tomu, jak jen to bylo možné. Už jen když byl nucen říct ta slova také, aby k tomu Molly podnítil, když si bláhově myslel, že vyhrál, ale pravda byla jiná. Nevyhrál ani zdaleka, sice si malou chvíli myslel, že Molly zachránil, spíš ji ale zabil. Především její city.

„Něco k případu?" zajímala se a přistoupila k Sherlockovi blíž, aby se podívala, co vkládá pod mikroskop.

„Ano," odpověděl jednoslovně a zadíval se do mikroskopu. Věděl, že Molly tam stále je, vyčkává. John oba dva pozoroval z druhého konce laboratoře a hodlal se nenápadně vypařit. Věděl, že Sherlock se k tomu jen tak sám nedokope a Molly si zasloužila znát pravdu. Využil tedy této vzácné chvilky.

„Jdu si pro kafe, chcete taky někdo?" vydal se ke dveřím.

„Ne děkuju, už jsem měla," usmála se na něj Molly. Sherlock však nevzhlédl, jen automaticky dodal:

„Černé, dva cukry, díky." Poté si však začal uvědomovat, co jeho přítel zamýšlí a rychle vzhlédl. „Johne?" Ten byl však již dávno pryč a sám pro sebe se usmíval, jak mu jeho plán skvěle vyšel.

„Šel pro tu kávu," řekla mu Molly. Sama byla z toho všeho lehce nervózní. Sherlock se sice k tomu všemu, co si řekli, nijak nevyjádřil, ale ona zvládla čekat. Jenže to čekání už trvalo nějak dlouho a ona chtěla slyšet nějaké jeho další vyjádření. Stále si pamatovala ten okamžik, kdy vyslovila ta dvě slova a jejich hovor se pak ukončil.

„Sherlocku? Já jen..." pousmála se nervózně, „my-myslíš, že bychom si mohli promluvit?" přešlápla na místě. Její nervozita byla do očí bijící.

Bylo to tady, teď se tomu zřejmě už nevyhne. Měl Molly rád, nechtěl jí takhle ještě víc ublížit, snažil se přemýšlet. Vymyslet, jak by jí to mohl co nejjemněji podat. Myšlenky se mu však stále stáčely k případu a vzorkem hlíny, co ležela pod mikroskopem a možná v sobě ukrývala další stopu.

„Nepočká to? Mám tady teď něco na práci," podíval se na ni jen na chvíli.

„Jo. Jistě. V pořádku, to nevadí. Jindy." Chrlila ze sebe slova a obešla stůl. Jenže to, co ji tížilo, už prostě nemohla vydržet a ačkoliv ještě před chvílí Sherlockovi slíbila, že s tím počká, už to nemohla zastavit.

„Myslel jsi to vážně? To co jsi mi řekl. Myslel jsi to vážně, Sherlocku?" dívala se na něj. Ten pohled, který byl na rozhraní mezi šťastným a ztrápeným, který byl zoufalý a doufající zároveň.

„Molly..." řekl Sherlock a vydechl, „musel jsem ti to říct. Myslel jsem, že jsi v nebezpečí, musel jsem tě donutit říct ta slova, abych tě zachránil."

„Takže jsi jen musel, ale nechtěl?" nespustila jej z očí, které zaplňovalo zklamání.

„Ne tak to není, tedy trochu je. Poslyš Molly, nechci ti ubližovat, mám tě rád, rád bych kdybys i nadále zůstala moje kamarádka." Tyhle věci mu vážně příliš nešly.

„Sherlocku, tohle vážně není sranda. Proč to musíš pořád dělat? Říkat takové hrozné věci, já nejsem žádná věc, co jen použiješ pro svůj případ." Zněla naštvaně a zároveň neuvěřitelně smutně.

„Nejsi žádná věc, Molly Hooperová. Myslel jsem, že když to neřekneš, tak zemřeš, nechtěl jsem tě nechat zemřít!" dodal naléhavějším hlasem. „Je mi líto, že ti nemůžu dát to, co ty nabízíš mně, Molly. Nechtěl jsem ti nikdy takhle ublížit." Při jeho slovech postupně obešel stůl, až se zastavil kousek od Molly. Doufal, že to pochopí, když ne teď, tak aspoň časem. On sám se to snažil ve své hlavě pohřbít už hodně dlouho. Tu chvíli, kdy si myslel, že Mollyin byt vyletí do vzduchu a ten vztek, který si vybil na její rakvi.

Nastalo ticho a Sherlock si nebyl jistý, jestli to co řekl, bylo správně. Nebyl si jistý, jestli tím Molly ještě víc neublížil, neuměl tyhle věci odhadnout. Ubohá Molly z jeho slov znejistěla, byla zaskočená. Polkla tu hořkost, která se jí drala z hrdla a snažila se nepropustit slzy z jejích očí.

„Kdo...kdo mě chtěl zabít?" vypravila nakonec ze sebe přiškrceně.

„Moje sestra, Euros."

„Sestra? Myslela jsem, že máš jenom bratra." Podivila se.

„I já si to dlouho myslel. Byl to její experiment. Nemusíš se ale ničeho bát, je opět pod dohledem."

„Experiment. Co tím chtěla získat?" řekla Molly zamyšleně s otazníky v očích. Sherlockovi se opět v mysli vybavila slova Euros.

„Emocionální kontext, Sherlocku. Na ten ty vždycky dojedeš."

Nebyl si zcela jistý, jestli chce Molly úplně zasvěcovat do toho, co se tehdy událo. Euros už vše odpustil. Celou tu její promyšlenou vivisekci, jež se udála v Sherrinfordu až po neúspěšný pokus o utopení Johna Watsona. Pochopil, jaké to pro ni muselo být, jakým způsobem to vnímala ona. Byla to v podstatě osamocená duše zavřená v jedné místnosti. Sama bez přátel a rodiny. A přesto všechna ta její slova se mu neodmyslitelně vryla do paměti. Sherlock na její otázku neodpověděl, jen se mírně pousmál.

„Myslíš, že bychom mohli zůstat i přes to všechno přátelé?" položil po chvíli Sherlock Molly svou otázku. Nechtěl o ni přijít. Z toho mála lidí, kteří byli schopní s ním vydržet, nechtěl přijít o tak drahocennou přítelkyni.

„Sherlocku já...je to pro mě těžké. Tohle všechno. Proč jsi to neřekl už dříve? Proč jsi mě nechal čekat?" pokládala mu další otázky.

„Já jsem...nevěděl jsem, jak ti to říct. Tyhle věci mi nejdou. Neumím to."

„Jo to je pravda," vydechla Molly smutně. Celou tu dlouhou dobu si naivně myslela, že by to jednoho dne mohlo vyjít a po tom telefonátu měla pocit, že se jí splnil sen. I přes to všechno ale ani teď neztrácela naději, že to jednou možná vyjde, třeba jen Sherlock potřebuje čas, aby to celé pochopil. Její naivita ji právě proto možná ušetřila jen další velké bolesti. Bolest tady byla, ale ne tak obrovských rozměrů. Sherlock mlčel, nebyl si jistý, co právě říct, aby tím celou situaci ještě nezhoršil. Byla to tedy Molly, kdo promluvil jako první.

„Potřebuju čas, abych to mohla všechno vstřebat." Řekla nakonec a dívala se na Sherlocka. Nevyzařoval z ní vztek, jen smutek a zklamání. Svou opatrnou chůzí poté odešla z laboratoře a zanechala jej o samotě.

Zdravím! Máme tady další kapitolu, tak co na ni říkáte? Doufám, že se vám líbí. Chtěla bych moc moc poděkovat za všechny hvězdičky i komentáře, jste skvělí.

Kristie