Sherlock: Hra nekončí

Kapitola osmnáctá

Zdravotníci se ujali Kristin a především vytahování hřebu z její dlaně. To vše se však neobešlo bez bolestných výkřiků, když se napřed snažili hřeb dostat z desky stolu. Sherlockův výraz byl nečitelný, uvnitř se v něm však odehrávala bouře emocí. Cítil lítost, vztek a vinu, když slyšel i viděl Kristin, jak dále trpí. A přesto jeho výraz zůstal ledově chladný, ovšem když promluvil, jeho hlas měl podtón bublajícího vzteku.

„Když už budete u toho zatýkání, doporučil bych vám přibrat také soudce Abrahama Craiga, který přijal úplatek od Browna, což ostatně není poprvé." Lestrade se ani neodvážil dál vyptávat, jak to Sherlock ví. Rozhodl se jednoduše dát na jeho výhružné doporučení. John to však poznal, viděla za tou ledovou zdí rozbouřené vody. Nebránil mu ani, když se vydal k odchodu z celého místa dění. Sám dobře věděl, že by jakékoliv zadržování bylo stejně naprosto marné.

John se vrátil zpátky do Baker Street, stále byla tma. Zdržel ho ještě Greg a osobně chtěl dohlédnout na to, že bude o Kristin dobře postaráno. Nechali si ji v nemocnici na pozorování. V momentě, kdy vstoupil do bytu, objevila se mu po boku paní Hudsonová, která vypadala unaveně, přesto nespala.

„Johne. Díky Bohu, tak co? A kde máte Sherlocka?" vyptávala se starostlivě.

„On tady není?" podivil se John.

„Ne, vy jste tu první." Zavrtěla hlavou paní Hudsonová. Johnovi to připadalo podivné, byl ale moc unavený, než aby zjišťoval, kde Sherlock je, i když si o něj dělala starost. „Tak, co tedy?" naléhala.

„Kristin je v nemocnici s proraženou dlaní. To je její jediné fyzické zranění."

„Proraženou dlaní?" podivila se paní Hudsonová.

„Od velkého hřebu, přibili jí ruku ke stolu." Vysvětlil unaveně John a pohrával si s myšlenou pokusit se najít Sherlocka. Nakonec vytáhl jen mobilní telefon a napsal mu krátkou zprávu, kterou však neodeslal a zase smazal. Nemělo to smysl, Sherlock by stejně neodepsal. Nevnímal ustrašená slova paní Hudsonové, která tomu nemohla uvěřit a o Kristin se strachovala, začal vnímat až poslední část jejího monologu.

„...a to je to takové hodné děvče. Surovec jeden, zasloužil by pořádnou nakládačku."

„Sherlock ho nešetřil." Pousmál se John. „Paní Hudsonová, jsem unavený, půjdu si lehnout, mnohokrát vám děkuju, že jste Rosie opět pohlídala, jste anděl."

„Není zač, Johne." Usmála se na něj, pohladila ho po rameni a poté odešla do svého bytu.

Sherlock procházel dlouhou nemocniční chodbou v bílém plášti, čepci, jež nosili lékaři pro skrytí vlasů, i rouškou, které ukradl v nemocniční prádelně a zamířil do pokoje s číslem 231. Zavřel za sebou dveře a zatáhl žaluzie. Shodil ze sebe svůj dočasný převlek a prohrábl si své vlnité vlasy. Tiše přišel k nemocničnímu lůžku, kde spala žena jemu velmi dobře známá s ovázanou pravou rukou. Velmi tiše, jen s minimem zvuku si přitáhl k lůžku židli a posadil se na ni.

Tak takové to tedy bylo. Ve většině případů byl právě on, kdo ležel na jejím místě, ať už se jednalo o průstřel, či něco jiného. To na něj se chodila ta hrstka lidí podívat, jak se mu daří, přinesli mu květiny, o které v podstatě vůbec nestál, stejně tak jako o jejich starost, či ohranou konverzaci. On však nepřinášel žádné květiny, natož ohranou konverzaci. Jen tu starost. Výčitky a zklamání ze sebe sama. Nebyl na to připravený, na takové pocity nebyl zvyklý.

Jednoduše tam seděl bez vnímání času, ponořen v hlubokých vodách, ze kterých ho náhle probudil zvuk leknutí a nečekané škubavé pohyby na posteli.

„To nic, Kristin, je to v pořádku." Vstal a snažil se ji uklidnit.

„Sherlocku?" pověděla překvapeně s doznívajícím vyděšením.

„Ano, jsem to já. Něco se ti zdálo." Mluvil na ni jemně, konejšivě.

„Co tady děláš?" řekla po chvíli, když si uvědomila celou skutečnost. Místo, kde se nachází, otupení z léků proti bolesti i zavázanou pravou ruku. Sherlock ji však neodpověděl, jen se pousmál.

„Usmíváš se," konstatovala. „Přišel jsi mě zkontrolovat." Dodala lehce omámeně, stále působily léky proti bolesti.

„Copak to jde vidět, že se usmívám?" v pokoji byla sice tma, přesto byly poznat jednotlivé obrysy postavy díky světlu z pouličních lamp a skrz slabounké světlo, které pronikalo přes zatažené žaluzie.

„Jo. Koutky úst se ti pohnuly. Pohnuly se i stíny na tvých líčkách, když se z nich staly buclíky. Však víš, když se někdo usměje, má buclíky na tvářích." Mluvila otupěle. Bylo to znát. Sherlock se neubránil tichému zasmání. „A znovu." Zopakovala rychle, když zpozorovala další změnu.

„Měla bys spát. Odpočívej." Posadil se zase na židli.

„Takovou radu bych čekala spíš od Johna. Ty mi přijdeš jako typ, co raději z nemocnice zdrhne." Řekla s dávkou zamyšlení. Po těch lécích celý její výstup působil komicky, i když na její situaci nic komického rozhodně nebylo.

„To je víceméně pravda," přikývl a opět se pousmál.

„Díky, že jsi mě zachránil." Řekla mu po chvíli a sledovala ve tmě jeho obličej. Jeho výraz se změnil opět na kamenný.

„Nezachránil jsem tě, Kristin. Jen ti způsobil další bolest." Oponoval.

„Ty to nechápeš co? Zachránil jsi mě. Mohla jsem mít proražené obě ruce, mohla jsem se zase stát jeho mlátícím panákem. Mohl udělat milion dalších věcí." Chytila jej levou, tedy tou zdravou rukou za tu jeho.

„Nemusela jsi..." chtěl jí dál vyvracet její fakta, jenže ona jej přerušila.

„Ne, ne ticho. Pšt ticho, ticho, ticho." Opakovala několikrát po sobě. „Nikdo ti ještě neřekl, že ženská musí mít vždycky poslední slovo?" pousmála se a jemu se tak objevil úsměv na tváři také. Cítila, jak na ni padá opět únava a vědomí se pomalu vytrácí a propadá do čím dál větší temnoty, dokud nenastala tma úplně.

Druhého dne již za světla ji probudila sestra, která ji přišla zkontrolovat.

„Dobré ráno. Tak jak se cítíme?" Byla to již starší, mírně korpulentní sestra. Přesně ten druh rázných sester, které se s ničím nemazlí, ale přesto jsou to ty nejmilejší sestry na celé nemocnici.

„Relativně dobře, teda až na tu mou papuč na ruce," pověděla a rozhlížela se po celé místnosti.

„Hledáte něco?" zaznamenala sestra její zkoumavý pohled.

„Ne to jen..." nedopověděla větu, když spatřila na křesle hozený bílý plášť, doktorský čepec a vykukující část roušky. „Ne." Potvrdila.

„To by mě zajímalo, kdo to tady hodil? Opravdu nevím, co si o pánech doktorech myslet." Posbírala vše, co nepatřilo na křeslo.

„Zachraňují životy, oni si to můžou dovolit." Řekla a podívala se na sestru. Utvrdila se ve své domněnce. Nebyl to sen, ale skutečnost a důkazy držela sestra v ruce.

„Ano. Ostatně brzy se tady objeví pan doktor,"oznámila a odešla. Přesně jak slíbila, tak se také stalo.