Sherlock: Hra nekončí

Kapitola devátá

Sherlock opět osaměl, ale ne na dlouho, protože se brzy objevil John i s Rosamund. Den ještě nebyl u konce a on věděl, že kdyby jel domů, Sherlock by jej stejně volal. Takhle v případě nutnosti může opět požádat paní Hudsonovou. Měl neobyčejné štěstí, že ji měl a také další přátele, na které se mohl spolehnout, ačkoliv byl na Rosamund sám, tak vlastně nebyl.

„Ahoj. Nějaké novinky?" zeptal se a rovnou strčil Rosie Sherlockovi do náruče, který to sice trošku nečekal, ale přesto si ji od Johna vzal. Měl tu malou rád, podobala se na Mary, navíc se zapřísahal, že když nebyl schopen ochránit Mary, pro Rosie položí klidně i život, tak jako to udělala Mary pro něj.

„Pokud myslíš k případu, ne. Pokud myslíš obecně, tak akorát Kristin šla někam pryč."

„Vážně?" pousmál se John.

„Slyšela mě, jak hraju." Protočil jen Sherlock očima, když viděl Johnův pohled.

„Vypadá mile, na to čím si asi musela projít." Pokračoval dál John a připravoval večeři pro Rosamund. Sherlock mlčel a až po chvíli dodal.

„Další posila na hlídání prcka."

„Je to dost možné," zasmál se John. Snažil se své dceři věnovat, co jen to šlo, ale hlídání potřeboval, pokud měli se Sherlockem případ nebo musel do práce. Přesto byla pro něj Rosamund na prvním místě, bylo to to jediné, co mu po Mary zbylo.

K večeru, když již malá spala, se vrátila Kristin zpátky s několika taškami. Byla nakoupit především potraviny a další nezbytné věci do domácnosti. Pracně si je vynesla do bytu, kde se rovnou pustila do vybalování. Byt, který jí paní Hudsonová pronajala, byl na štěstí zařízený, za což byla vděčná, protože od svého bývalého psychopatického přítele Olivera utekla jen se svými osobními věcmi.

Mezitím o patro níž se začínaly věci dávat do pohybu. Sherlockův telefon oznámil příchozí zprávu, na kterou už celý den čekal.

Nese jméno její svaté, ta, jež na nebi dlí.

A pod kamenem sluncem jasné dítě navždy spí.

Sotva si ta slova Sherlock přečetl, jeho mozkové buňky začaly pracovat naplno.

„Johne," upozornil svého přítele a podal mu svůj telefon, který si zprávu přečet.

„Tak na tohle jsi celý den čekal," konstatoval John.

„Hraje si se mnou, baví se tím." Řekl Sherlock, byla to hádanka a jemu vzrušení projelo celým tělem. Musel se soustředit.

„Nese její jméno svaté," zopakoval John nahlas a sám nad tím přemýšlel. „Kostel pojmenovaný po nějaké svaté ženě." Pokračoval dál ve svých myšlenkách nahlas. Sherlock stále mlčel, měl zavřené oči a nacházel se ve svém paláci mysli.

„Máří Magdalena," řekl a otevřel oči. Všechno už mu to začínalo dávat smysl, potřeboval si ještě ověřit jeden fakt.

„Takových kostelů je ale v Londýně spousty." Namítl John.

„Jenže jen jeden má pomník a hrob Edmunda Keana," ukázal na mobilu Johnovi fotku upomínkové desky, která obsahovala i citát o jasném dítěti, jenž si našel na internetu a tím si vše ověřil.

„A je zrovna v rekonstrukci, která je pozastavená," dodal po chvíli John, který si na jeho telefonu dohledal ještě tuhle poslední drobnost a už byl těsně za Sherlockem, který si oblékal kabát i šálu. Vrátil mu telefon, vzal svou bundu a pak se zarazil.

„Rosie," řekl, což oba muže pozastavilo. „Řeknu paní Hudsonové." Dodal po chvíli.

„Odešla pryč, má rande s majitelem řeznictví." Vysvětlil Sherlock. John se ani neptal, jak tohle ví.

„Dobrá, zbývá už jedině Kristin," rozhodl se John a vydal se za ní nahoru do jejího bytu. Zaklepal naléhavě na její dveře. „Kristin?" Dveře se během chvilky otevřely.

„Johne, copak?" pousmála se na něj.

„Promiň, je mi to hloupé, ale potřeboval bych pohlídat Rosamund. Musím odjet se Sherlockem ohledně případu a paní Hudsonová šla na rande." Vychrlil ze sebe zoufale. „Mohla bys prosím, klidně ti zaplatím."

„Ovšem že ano, Johne. Žádné peníze mi nedávej, dlužím ti to ještě za tu pomoc se stěhováním." Usmála se na něj vřele. Vzala si jen mobilní telefon, zavřela za sebou a seběhla schody hned za Johnem. Ten už chvátal za Sherlockem ven.

„Děkuji moc!" zavolal ještě u vchodových dveří, než je za sebou zavřel a naskočil do taxíku, který už stihl jeho přítel přivolat.

Kristin vstoupila do bytu a zavřela za sebou tiše dveře. Šla se podívat, kde vlastně malá holčička spí. Šla intuitivně hned k prvním dveřím rovně, když je otevřela, zjistila, že tato místnost je špatná. Postel se tam sice nacházela, nikde však dětská postýlka. Musela to být Sherlockova ložnice. V tom se utvrdila, když spatřila na ramínku pověšené černé sako, které viselo na dvířkách od skříně. Dveře zase tiše zavřela a zkusila další. Tentokrát se již trefila. Vedle velké postele pro dva se nacházela postýlka s malou Rosie, která poklidně a nerušeně spala. Vše tedy bylo v pořádku, a proto zase zavřela dveře, aby malou neprobudila a cestou do obývacího pokoje se pozastavila v kuchyni, která působila spíš jako domácí laboratoř. Na nic z toho nesahala, jen se zájmem prohlížela. Neměla tušení, za jak dlouho se Sherlock s Johnem vrátí. Co ji však zaujalo, byla Sherlockova knihovna, ke které přistoupila. Televize nepřipadala v úvahu, nechtěla probudit spící dítě a nějak se chtěla zabavit. Kniha tedy byla nejlepší volba. Prohlížela si tituly knih a autory. Nakonec si přece jen vybrala a usadila se s knihou na pohovku.

V tu samou chvíli seděli John se Sherlockem v taxíku směrem do Richmondu, kde stál kostel svaté Máří Magdaleny. Byli si jisti, že právě tam bude Sophie. Únosce s tím musel počítat, takže byla velká pravděpodobnost, že se tam již nebude nacházet.

„Vzal sis zbraň?" zeptal se po chvíli Sherlock.

„Samozřejmě," přikývl John. Věděl, že Sherlockovi na té malé dívence záleží a ačkoliv daleko závažnější byl únos jejího otce s matkou, pro něj byla priorita dostat Sophii do bezpečí.

Černé taxi je vysadilo před kostelem. Venku již byla tma a na ulice svítily pouliční lampy. Pomalu se vydali až ke vchodovým dveřím kostela. Sherlock vzal za kliku a dveře se díky tomu otevřely, nebyly zamčené, bylo tedy víc než jasné, že jsou na správném místě. Normálně by byly dveře zajištěny zámkem před případnými zloději. Oba muži vešli tiše dovnitř.