Sherlock: Hra nekončí

Kapitola pátá

„Sherlocku," řekl Mycroft místo pozdravu.

„Mycrofte," odpověděl Sherlock. Posadil se na židli a začal si projíždět složku, kterou měl již Mycroft přichystanou na jeho žádost. Neptal se na svolení, věděl, že je pro něj. Pročítal si údaje o Robertu Collinsovi. V pracovně vládlo naprosté ticho, které přerušoval jenom šustivý zvuk papíru.

„Další případ?" zeptal se po chvíli Mycroft opět se svým typickým úsměvem.

„Hm," zabručel pouze Sherlock, „půjčím si ji."

„Nepřipadá v úvahu," oznámil Mycroft rozhodně.

„Vrátím ti ji, až případ vyřeším," neobtěžoval se Sherlock jakkoliv reagovat na bratrovu poznámku. Sebral složku a vstal, chystajíc se odejít. U dveří se ještě zastavil a ohlédl se na bratra.

„Co Euros?" zeptal se po chvíli. Výrazy obou mužů byly totožné. Tohle bylo poměrně citlivé téma, ještě stále.

„Ptala se na tebe. Konečně komunikuje, aspoň tedy z části. Matka by tam byla nejraději pořád, stále se zlobí."

„Nediv se, Mycrofte, řekl jsi jim, že jejich dcera zemřela." Namítl Sherlock. Mycroft dál neodpověděl, jen si povzdechl.

„Neztrať tu složku," řekl po chvíli.

„Zajedu za ní." Řekl Sherlock místo toho a Mycroft se na něj pousmál. Poté bez dalšího slova či rozloučení odešel.

Cestou zpátky si vše přemítal znovu. Myšlenky mu přelétávaly z případu Collinsových ke Kristin Jonesové a poté k Sophii Collinsové. Potřeboval klid a utřídit si myšlenky.

„No to mě podrž, jste to vy!" ozval se náhle hlas vpředu. „Já si říkal, že je mi váš obličej povědomý, pane Holmesi." Pokračoval dál řidič. Sherlock Holmes však na tohle nebyl vůbec zvědavý, jeho sláva, o kterou dvakrát nestál mu tak ztěžovala podmínky. Potřeboval ticho a soustředit se. Neodpovídal řidiči, jen se díval z okna. Řidič taxi na štěstí nic dalšího neříkal, stačilo mu jen konstatovat hlasitě fakt, že veze slavného detektivního konzultanta, jediného ve svém oboru. Když zastavil na Baker Street, Sherlock mu rychle dal několik liber, aby nemusel poslouchat další jeho řeči.

„To se děcka zblázní, až jim to povím," zaslechl ještě od řidiče, než se ztratil za černými dveřmi s číslem 221B. Vyběhl schody do bytu, kde si sundal šálu i kabát. Jen pár minut na to se ozval zvonek u vchodových dveří a brzy už uslyšel povědomé spěchající kroky.

„Lestrade, tak co máte?" řekl Sherlock, sotva se dveře otevřely a v nich stál skutečně inspektor Greg Lestrade.

„Únos. Tedy vlastně dva," řekl udýchaně a popadal dech.

„To už ani není Scotland Yard schopen vyřešit obyčejný únos?" prohodil Sherlock nevrle a protočil oči.

„Unesli Sophii Collinsovou, v jejím pokoji ležel na posteli tenhle vzkaz," podal Lestrade Sherlockovi kartičku z tvrdého papíru, na které bylo napsáno.

Hra ještě nekončí, pane Holmesi.

Sherlock se zarazil a vyděsil už jen když Lestrade vyřkl to jméno.

„Kde je vlastně John?" zeptal se Greg a rozhlížel se kolem.

„Co já vím, na to teď není čas." Popadl opět svůj kabát a šálu a vyběhl z bytu, hned za ním jej následoval Lestrade, který sotva stačil uklidnit svůj dech.

V domě Collinsových již byla policie, která místo únosu pečlivě zkoumala. Pro Sherlocka to byla stejně jen banda tupců v čele s Andersonem a jako bonus nenávistným pohledem Donovanové.

„No vida, naše hlavní hvězda opět na place." Neodpustila si jízlivě. Sherlock její poznámku ignoroval, i když měl v zásobě spoustu trefných narážek. Zamířil si to přímo do pokoje Sophie Collinsové.

„Vypadněte všichni!" zavelel. Lidé v místnosti se na něj otočili a zůstali stát. Sherlock na ně hodil pohled, který říkal, jestli snad nerozuměli tomu, co říká a pak se podíval na Lestrada.

„No tak jděte," řekl pouze a povzdechl si. Všichni lidé na jeho rozkaz vyklidili místnost a Sherlock se mohl konečně naplno pustit do vyšetřování. Brzy na to se ve dveřích objevil také poměrně zadýchaný John.

„Johne," kývl Lestrade.

„Gregu." Přikývl John rovněž. Sherlockova zpráva, kterou mu poslal o tom, že unesli malou Sophii, jej vyděsila, a proto si bleskově zařídil hlídání pro Rosamund a vydal se na místo činu. Sledoval Sherlocka, který prohlížel každý kousek pokoje, každý detail tak, aby mu nic neuniklo. Sklonil se ke koberci na podlaze. V jeho chomáčcích odebral malý kousek hlíny, která musela pocházet z únoscových bot. Vzorek v lahvičce si schoval do kabátu a ještě než se zvedl, pohledem zabrousil pod postel, kde jej těsně u zdi zaujal předmět, který téměř nebyl vidět. Byl tak dobře skryt a zapadlý, že si jej nikdo nevšiml. Natáhl se pro něj. Měl obdélníkový tvar, byl tenký a povrch mu byl velmi dobře známý. Mobilní telefon Sophie Collinsové.

„Co to je?" zeptal se Lestrade.

„Její mobil," odpověděl mu místo Sherlocka John, protože Sherlock se k odpovědi neměl. Místo toho zkoumal telefon a především se snažil uhodnout jeho heslo. V myšlenkách se snažil vrátit ke dni, kdy k nim do bytu Sophie přišla. Než jim ukázala SMS zprávu od jejího otce, musela napsat heslo. Přesně si vybavoval, v jaké poloze se dotkla číslic svým malým prstíkem. Heslo bylo na světě. Sherlock se pousmál, když spatřil ještě stále zapnutou aplikaci se zvukovým záznamem, která však již nenahrávala. Otočil se zpět na Johna s Lestradem, ke kterým stál ještě doposud zády a ukázal jim displej telefonu.

„Nahrála si ho." Konstatoval užasle John.

„Věděla, že se ji vydám hledat. Chtěla mi zanechat nějaké vodítko. Chytrá holka." Usmíval se a pustil záznam od začátku.

„Já vím, že tady jsi." Ozval se mužský hlas v záznamu. Chvíli bylo ticho, než se ozval zvuk, jako by někdo tahal něco po zemi.

„Ne, nechte mě!" Mluvila Sophie zděšeně.

„Tady jsi, Sophi." Promluvil opět ten muž a zasmál se. Jeho výška hlasu nebyla nijak vysoká, mluvil tiše, aby neprobudil celý dům. „Tiše, přece bys nechtěla všechny probudit. Uděláme si spolu malý výlet."

„Kam?" pověděla ustrašeně. Plakala a vzlykala.

„Do nebe." Byla poslední věta na záznamu a poté už jen nějaký šustivý zvuk a následně dlouhé ticho. Tím záznam skončil. Lestrade se tvářil nanejvýš zmateně, John rovněž. Nedávalo jim to smysl.

„On se ji chystá zabít," řekl zděšeně Lestrade.

„Ne, kdyby to chtěl udělat, už by to udělal tady," řekl John a díval se na Sherlocka.

„Skvěle, Johne. Neobtěžoval by se s jejím únosem. Je to hádanka, která měla být jen pro její uši. Tady jsme hotoví," oznámil a svým typickým rázným krokem se vydal ven ze Sophiina pokoje s Johnem v těsném závěsu. Doběhl Sherlocka a společně za sebou nechávali zmateného Lestrada i celý jeho tým.

„Do nebe...co myslíš, že to znamená?" položil John svou otázku. Adrenalin mu proudil v žilách. Měl o to děvče strach, ozývaly se v něm otcovské pudy. Měl potřebu ji se Sherlockem zachránit, protože i on byl otcem a představa, že by někdo unesl jeho milovanou Rosie, mu trhala srdce.

„Cokoliv, teď musíme do laborky." Oznámil Sherlock. Neříkalo se mu to snadno, především věděl, co jej tam čeká. Molly Hooperová.

Zdravím. Jsem tady s další kapitolou, tak doufám, že se vám líbila. Moc mě potěší vaše hvězdičky i komentáře, za které předem děkuji.

Kristie