Mise: Důvěra nadevše ✓

26.část

ROSE

Když jsem se probudila, všechno mě bolelo, ale nebylo to tak strašné. Pomalu jsem se posadila a rozhlédla se po místnosti. Musela jsem být v Brucovo ošetřovně. Nikdo tam nebyl, byla jsem tam sama. Tohle je moje možnost. Pomyslela jsem si a rychle se zvedla z lůžka. „Kam si myslíš, že jdeš?" Zeptal se mě Buckyho hluboký hlas. Zavřela jsem oči, povzdechla a otočila se k němu. Stál u dveří a ruce měl založené na prsou. „Nikam?" Nadzvedla jsem obočí a podívala se na něj. Po dlouhé době se mračil a vypadal naštvaně. To není dobrý. „Rose, nechceš mi něco říct?" Zvedl hlavu a vážně se na mě podíval. „To, že si neposlechla rozkaz, fajn. To, že si skoro přišla o život, dobře. Ale můžeš mi laskavě vysvětlit a říct ten důvod, co tě tam zdrželo?" Podívala jsem se na zem a radši se koukala na svoje bosé nohy. Až teď jsem si uvědomila, jaká mi byla zima od nohou. Nervózně jsem přešlápla, ruce obmotala kolem sebe a kousla se do rtu. Mám mu to říct nebo si to raději nechat pro sebe? Přece jen o něm také mluvil a já nechci, aby mu zase ublížili a vzali mi ho. Znovu ne. „Rose, co se děje? Stalo se tam snad něco?" Popošel ke mně a už nezněl tak naštvaně. Zastavil se přede mnou a chytil mě za ruce. Když jsem neodpovídala, zvedl mi bradu a já se na něj se slzami v očích podívala. „J-já...Někdo tam byl a věděl o mně. O tobě." Zašeptala jsem a ruce mu obmotala kolem pasu a hlavu mu zabořila do hrudi. „Kdo? Kdo to byl?" Zeptal se mě, když mi hladil po zádech. „Nevím, nikdy jsem ho neviděla, ale vím, že zná Ddimitryho. Říkal, že nebyl nadšený, když jsem utekla." Zvedla jsem hlavu a s ubrečenýma očima se na něj podívala. „Mám strach, Bucky." Zašeptala jsem a znovu mu hlavu zabořila do hrudi. „Mám strašný strach."

„Nemusíš se vůbec bát. Jsem tady s tebou a já ti slibuju, že hned tak nikam nejdu a nepůjdu." Řekl s úsměvem,když mi svoji pravou ruku položil na tvář. „Miluju tě a nikomu nedovolím, aby ti ublížil. Rozumíš? Nikomu." Usmála jsem se a zadívala se mu do očí. „Taky tě miluju." Zašeptala jsem, když jsme od sebe byli pár milimetrů. Ještě než jsme se políbili, zastavila jsem ho a vážně se na něj podívala a on se na mě nechápavě podíval. „Ale taky počítej s tím, že nechci, aby se ti něco stalo, takže na sebe budeme dávat navzájem pozor." On se jen uchechtl a zamilovaně se na mě podíval. „Neboj, jinak jsem to neviděl." Řekl s úsměvem a přitáhl si mě k sobě a políbil. Opravdu jsem ho milovala. Byl to přece James Buchanan Barnes. Můj James Buchanan Barnes. A já nemohla být šťastnější, že jsem ho mohla mít po svém boku.