Mise: Důvěra nadevše ✓

17.část

ROSE

S hysterickým pláčem a křikem jsem se probudila uprostřed noci. Všude byla tma. Po čele mi stékal pot a mísil se se slzami, které na rtech chutnaly slaně. Celá jsem se třásla a byla mi zima. Ten sen vypadal až moc reálně. Až moc skutečně. Stále jsem měla pocit, že v rukou držím tu zbraň a dále chladnokrevně zabíjím nevinné lidi. I děti. Copak jsem netrpěla už dost? Bože, slyšíš mě? Můžeš slyšet můj křik a vzlyky? Slyšíš, jak trpím? Kdybys slyšel moje prosby, vyslyšel bys je? Dělá ti dobře, mě takto vidět? Proč si musel zrovna zmizet v těch nejhorších chvílích, když tě člověk potřebuje nejvíce? To si nezasloužím druhou šanci? Už pro mě není naděje? To jsem opravdu, tak ztracený případ? Nejspíš asi ano. Netuším, jak dlouho jsem tam, jen tak seděla na té posteli a přemýšlela, byly to minuty. Možná hodiny. Ale z mého přemýšlení mě vyrušilo ostré světlo, které rozzářilo celou místnost. Rukou jsem si zakryla oči, dokud jsem si na to ostré světlo nezvykla. „Dobré ráno." Promluvil něčí ženský hlas. Ty hlasy se stále střídaly, tak že jsem opravdu nevěděla, o koho se přesně jednalo. Kývla jsem a ruku položila na postel. Nechtělo se mi povídat. A rozhodně ne s nimi. „Ještě před tím, než se vám donese snídaně, ráda bych s vámi něco chtěla vyzkoušet." Řekla a já se podívala doprostřed toho velkého okna. „Budete se mnou spolupracovat?" Zeptala se. Chvíli panovalo ticho. Stále jsem se rozmýšlela. Mám? Nemám? Když můžeš věřit Buckymu, můžeš i jim. Pomyslela jsem si a pomalu přikývla. „Dobře." V jejím hlase jsem mohla slyšet úsměv. „Tak, začne..." Nedořekla to, neboť se v reproduktorech ozvaly další hlasy. A jedním z nich, byl jeho. „Nedělejte to!" Křičel, nechápala jsem, co se dělo. Zamračila jsem se a cítila, jak se začínám znovu třást. „Je mi líto, ale takové jsou rozkazy." Sykla na něj. „B-Bucky?" Zašeptala jsem, zvedla se z postele a pomalu se rozešla k tomu oknu. Sice jsem ho nemohla vidět, ale alespoň jsem ho slyšela. „Když tu uděláte, bude jí to bolet o to víc." Uslyšela jsem další mužský hlas. S-Steve? Byl to Steve. „Už si prošla dost. Nemyslíte?" Neviděla jsem jejich obličeje, ale slyšela jen jejich rozhovor. Smutně povzdechla. „Chápu vás, ale tohle je příkaz a já ho musím dodržet." Odmlčela se. „Je mi to líto. Pan Fury chce vědět, jak moc špatně na tom je. Možná si myslíte, že ji chce ublížit, ale to není pravda."

„Že není?!" Vykřikl Bucky s pobaveným hlasem.

„Ano, není. Pan Fury chce jen zjistit, jak ten lék má být silný. Potřebuje zjistit, kolik ho bude potřeba na její uzdravení." O čem to mluvila? Co tím mysleli? Jaký lék?

„Můžete tu semnou zůstat, ale nesmíte zasahovat." Řekla a já slyšela šustění papíru.

„Slečno Johnsonová, můžeme začít? Předem vás chci uklidnit, že to děláme pro vaše dobro." Přikývla jsem.

„Jen to udělejte. Ať už to mám za sebou." Řekla jsem a cítila, jak se na mě díval. Cítila jsem jeho pohled i přes tu zeď. Usmála jsem se. „Bude to v pohodě." Zašeptala jsem a hřbetem ruky si setřela zbylé slzy. „Budu v pořádku." V tom momentě jsem nevěděla, jestli ujišťuji jeho nebo spíš samu sebe.

„Восемнадцать.(Osmnáct)" Zavřela jsem oči a lehce sebou škubla.

„Прошлое.(Minulost)" Cítila jsem, jak se mi pomalu zrychloval dech a v uších slyšela tlukot svého srdce.

„Дружба.(Přátelství)" Ruce jsem zaťala v pěst. Měla jsem pocit, jako bych byla znovu u nich. V jejich laboratoři. Cítila jsem, jak pomalu ztrácím kontrolu.

„Ne...Prosím." Vydechla jsem bolestně a klekla si na zem. Rukama se držela za hlavu.

„Преданность.(Oddanost)" Po tvářích mi tekly horké slzy. Slzy boleti a slitování.