Mise: Důvěra nadevše ✓

13.část

ROSE

Mojí první zastávkou v hledání, byl Bukurešť. To místo jsem viděla ve snu. Vím, že jsem tu byla a také vím, že to s ním souviselo. Souviselo to s Buckym. Myslela jsem si, že když tu na chvíli zůstanu, pomůže mi to v hledání. Že bych si mohla vzpomenout na mnohem víc. Zrovna jsem se procházela obchodním centrem a snažila si vzpomenout. Tehdy jsem tu byla, protože jsme ho hledali. Nevzpomínala jsem si proč, ale myslím,že to bylo důležité. Když jsem se blížila k východu, nasadila si čepici a kapuci na hlavu a vyšla ven. Naproti stály stánky s různými věcmi. Po doplňky k oblečení. Rozhlédla jsem se po silnici a přeběhla ji. Chvíli jsem se mezi nimi procházela, když jsem se najednou zastavila kousek od stánku s ovocem. Vypadalo to, jako halucinace. Viděla jsem ho. Stál tam a něco si kupoval. Na sobě měl černou bundu s kapucí a pod ní měl červené triko.Tmavě modré džíny a černou kšiltovku na hlavě. Vypadalo to, tak skutečně.Zavřela jsem oči, ale když jsem je znovu otevřela, byl pryč. Byla jsem blázen? Blázen,když jsem doufala, že bych ho mohla najít? Že by se tu z ničeho nic jen tak objevil? Nejspíš ano. Povzdechla jsem si a raději se rozešla ke stánku s novinami. Jedna holčička, co kolem mě procházela se svojí mámou, se na mě usmála a zamávala. Úsměv jsem ji opětovala. Když jsem se otočila, upoutala mě hlavní stránka novin. Byla tam fotka z mojí poslední mise a moje stará fotografie, na kterou jsem si nevzpomínala. Nepoznávala jsem se. Rozhlédla jsem se kolem sebe a měla pocit, jako by mě všichni najednou začali sledovat. Dívali se na mě. Pozorovali každý můj pohyb. Cítila jsem, jak se mi zrychlil tep. Moje klidné dýchání, se stalo krátkým a roztřeseným. Měla jsem pocit, jako by se všechno kolem mě začalo houpat. Chytila jsem se za hlavu a snažila se uklidnit.Chvíli jsem tam jen tak stále, než mě vyrušil něčí hlas. „Slečno, jste v pořádku?" Zeptala se mě postarší paní. Vystrašeně jsem se na ni podívala. Dívala se na mě a sledovala každý můj pohyb. „Mám vám někoho zavolat?" Zeptala se znovu, popošla a chtěla ke mně natáhnout ruku. Odtáhla jsem se od ní a vrazila do jednoho ze stojanů s časopisy. Když jsem se kolem sebe podívala, všichni mě sledovali. Poznají tě. Poznají, kdo jsi a pak si pro tebe přijdou. Uteč. Uteč! Naposledy jsem se na ni podívala a rozběhla se pryč. Daleko od všech. Utíkala jsem do té doby, než mě začaly bolet nohy a došel dech. Vběhla jsem do jedné z uliček a zastavila se u prostředního domu, kde jsem zatím dočasně přespávala. Vyšla jsem schody a všimla si vypáčených a nastevřených dveří. Našli mě, ale já se nehodlala vzdát. Byla jsem odhodlaná bojovat. Bojovat za svoji svobodu. Pomalu a opatrně jsem vešla dovnitř. Z botníku jsem potichu vytáhla schovanou zbraň a rozešla se do obývacího pokoje. Všechny moje věci byly rozházené po podlaze. Pomalu jsem rozešla k pohovce, kde měly být moje schované zbraně.Klekla jsem si a zvedla oba pod sedáky. Nebyly tam. „Sakra!" Sykla jsem naštvaně a rukou si vjela frustrovaně do vlasů. Horší už to mít nemůže. Maximálně tě zastřelí. Pomyslela jsem si a z mého přemýšlení mě vyrušilo zavrzání podlahy. Zvedla jsem se a neměla jsem ani  čas se pořádně otočit. Někdo se na mě vrhl a přirazil k zemi. V procesu jsem se otočila a mohla mu vidět do tváře. Ten někdo, byl on. Byl to on. Byl to ten Bucky.Rukama jsem ho chytila ze jeho železnou ruku, kterou mě držel kolem krku.Neškrtil mě, jen se mě snažil udržet při zemi. Poznala jsem, že mi nechtěl ublížit. Sledoval mě a díval se mi hluboko do očí. „Bucky, musíte odtamtud zmizet!" Uslyšela jsem něčí hlas přes sluchátko. „Už si pro ni jdou. Našli ji!"Zakřičel znovu a já se na něj podívala. Nechá mě tu? Nechá mě tu napospas HYDŘE? „Slyším tě, Steve. Jsme na cestě." Řekl Bucky a zvedl se. „Můžeš mi věřit. Nemusíš se mě bát." Povídal, a já ho zastavila. „Já vím." Zašeptala jsem a podívala se na mě. On se na mě překvapeně podíval a odkašlal si. „Přišli jsme ti pomoct." Pokračoval. My? Koho tím „my"myslel? „Nechceme ti ublížit. Pokud nechceš, aby tě Hydra našla, pojď s námi. A já ti slibuji, že se ti nic nestane. Nedostanou se k tobě."Snažil se mě uklidnit a přesvědčit. Nevím proč, ale věřila jsem mu. Věřila jsem mu každé slovo. Přikývla jsem. „Dobře. Musíme odtud okamžitě zmizet." Řekl,když mě chytil za ruku a rozběhli jsme se dveřmi po schodech nahoru na střechu.Ještě než jsme vyběhli na střechu, mohla jsem slyšet, jak nás pronásledují. Bylo to, jako by se ten vrtulník objevil z ničeho nic. Zastavila jsem se v pohybu. Když zjistil, že za ním neběžím, zastavil se a podíval se na mě.Zastavila jsem se, neboť jsem v tom vrtulníku mohla vidět svoji misi. Teď, už to není tvoje mise. Uteč, dokud ještě můžeš. „No tak! Přidej!" Zakřičel na nás a Bucky se na něj podíval.„Musíme zmizet." Řekl Bucky a podíval se na mě. „Jsem ti v patách."Pokusila jsem se o úsměv. Přikývl a znovu se rozběhl. V ten moment, co jsem se za ním rozběhla, uslyšela jsem rozražení dveří a hlasy. Když doběhl ke konci střehy, odrazil se a skočil přímo do vrtulníku. Kolem mě se začalo střílet. Snažila jsem se vyhýbat kulkám. Stále jsem za sebou mohla slyšet střelbu, když jsem dobíhala na konec střechy budovy. Odrazila jsem se a skočila. Další výstřel a na své levé straně jsem ucítila palčivou bolest. Už jsem myslela, že spadnu, ale Buckyho ruka mě zachytila a vytáhla nahoru. „Fury nás zabije, až to zjistí." Řekl muž s hnědými vlasy na místě pilota. Podívala jsem se na břicho a viděla, jak mi rudá tekutina barví tričko. Dlaní jsem zatlačila na ránu, abych zmírnila krvácení. Sykla jsem bolestí, když jsem na to přitlačila. Bucky se na mě okamžitě podíval. Chtěla jsem se zvednout, ale jeho ruce na mých ramenou mě zastavily a tlačily zpět k zemi. „Nehýbej se."Řekl a svou ruku položil na tu mou. „Tony musíme přidat. Je zraněná!" Zakřičela mou hlavu si položil na hruď. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo tím, že jsem ztratila za tak krátkou domu tolik krve a byla strašně unavená, ale v jeho blízkosti jsem se cítila v bezpečí. „J-je to jenom š-škrábnutí." Zašeptala jsem, než se všechno ponořilo do tmy.