Mise: Důvěra nadevše ✓

19.část

ROSE

Byla jsem mrtvá? Všude byla tma a hrobové ticho. Že by konečně vyslyšel mé prosby? Snažila jsem se pohnout, ale bylo to marné. Nešlo to a všechno strašně bolelo. Znamenalo to, že stále žiji? „Ahoj, Rose."Uslyšela jsem jeho tichý a něžný hlas. Cítila jsem, jak mě chytil za ruku.Chtěla jsem otevřít oči a vidět ho, ale nešlo to. Snažila jsem se mu alespoň stisknout ruku, ale bylo to marné. Nešlo to. Byla jsem moc unavená a měla pocit, jako bych byla uvězněná ve svém těle. „Bruce říkal, že budeš v pořádku." V jeho hlase jsem mohla slyšet úsměv a radost. Povzdechl si, jako by ho něco tížilo. „Ty ani netušíš, jak moc jsi mě vystrašila."Nadechl se a pokračoval. „Už jsem si myslel, že jsem o tebe opravdu přišel. Ty ani netušíš, jak moc jsem se o tebe bál. Když jsme zjistili, že jsi to v tom Německu byla ty...Zničil jsem Tonymu tělocvičnu. Měla jsi ho vidět,jak šílel. Myslel jsem, že mě znovu zabije." Zasmál se, ale byl tam slyšet i smutek. Tak moc jsem mu chtěla říct, že ho slyším, že vím, že tam je. Ale nemohla jsem a to mě ničilo. Chvíli panovalo ticho a prsty mi přejížděl po kloubech. „Vzpomínám si na naše první setkání, myslím, že mi tehdy bylo osm a tobě pět. Měla si na sobě svoje oblíbené šaty a já ti je zničil. Bál jsem se,že už se se mnou potom nebudeš chtít nikdy bavit. Utekla jsi s pláčem zpět do domu. A to bylo poprvé, co jsem tě uviděl brečet. A v tu chvíli jsem,věděl, že nedovolím, abys kvůli někomu brečela. I kdybych to byl já. Ale to jsem nedokázal zastavit. Když jsem tě viděl brečet kvůli mně podruhé, rvalo mi to srdce. Byl to náš poslední den, než jsem měl odejít do armády. Vždycky jsem si dokázal vybrat ten nejhorší čas a říkal všechno na poslední chvíli. Byla si na mě naštvaná a já jsem tě chápal, ublížil jsem ti. A tím jsem ublížil sám sobě. I přesto všechno si tam za mnou a Stevem přišla a rozloučila se. Když jsem nastoupil do vlaku a sledoval tě z okna, brečela jsi znovu a já měl strašnou chuť vystoupit a nikdy tě nepustit. Nechtěl jsem tě opustit. Nikdy bych tě neopustil. Nikdy." V jeho hlase jsem mohla slyšet pláč. „Už od samého začátku jsem věděl, že tě miluju a, že tě budu milovat až do konce."Řekl s úsměvem v hlase. „Tehdy jsem byl blbec, protože jsem si to nechtěl přiznat.Bál jsem se, že mě nebudeš chtít. Všichni mě znali jenom jako Jamese, toho sukničkáře.A já tě znal a znám až moc dobře a vím, že si měla a stále máš na lepší, než jsem já." Vydechl a zasmál se. „Steve mi vždycky říkal, že by to viděl i slepý člověk, ale já dělal, že jsem ho neslyšel."

 „Byl jsem vážně idiot, když jsem se snažil to nevidět. A při tom to bylo tak jasné. Jasné, jako ranní obloha."Zasmál se. „Tak to bylo hodně špatný přirovnání." Znovu se zasmál a já si představovala, jak si vjel nervózně rukou do vlasů. Možná jsem se nemohla smát nahlas, ale smála jsem se a i brečela s ním. Když jsem se probudila a musel ještě pár dní zůstat na pozorovaní, chodil za mnou každý den a povídal mi o svém dnu, co všechno se stalo, nebo mi povídal o tom, na co si vzpomněl. Přišli mě navštívit i ostatní s týmu a povídali mi o sobě a, co jsme spoluprožili. Díky tomu jsem vzpomněla na pár věcí. A také jsem si uvědomila, že on byl tím světlem, které mi svítilo na cestu v těch nejhorších chvílích. Milovala jsem ho, o tom nebyl žádný pochyb.