Mise: Důvěra nadevše ✓

6.část

ROSE

Netušila jsem, jak dlouho jsem tu byla zavřená. Ale přišlo mi to, jako věčnost. Všechno strašně bolelo. Už jen dýchat bolelo. Nebyl den, kdyby na mě nezkoušeli experimenty nebo mě nemučili. Snažili se ze mě udělat jejich dalšího zabijáka. Chtěli, abych byla náhradou za jejich Wintera Soldiera, o kterého přišli. Nevadilo mi, to, pokud to znamenalo, že Bucky bude v bezpečí. Mýlila jsem se, když jsem si myslela, že se jejich technika a taktika nezměnila. Oh, jak jsem se spletla. To, co jim tehdy trvalo měsíce a roky, teď stačily týdny. Už od prvního dne jsem tušila, že ten boj prohraju. Ale netušila jsem, že tak rychle. Mazali mi paměť a dělali elektrické šoky. Namlouvali mi, že všechny co jsem kdy znala a milovala, byli špatní. Že musí být zneškodněni. Řekli mi, že mým nejhlavnějším cílem je Kapitán Amerika neboli Steve Rogers. Když se ta mise zneškodnit ho, nepovedla jejich bývalému zabijákovi, bylo to teď na mně. Kdo to byl vlastně ten Steve nebo Kapitán Amerika? Jeho jméno mi něco říkalo, ale netušila jsem proč. Jako kdybych ho snad znala, ale nemohla si vzpomenout. Měla jsem pocit, jako by moje mysl byla uvězněna a oni řídili jen moje činy. Nebyl to pocit, neboť to byla pravda. Cítila jsem se jako robot. Dělali si se mnou, co chtěli. Seděla jsem v rohu cely a přemýšlela a snažila se rozpomenout, kdo to byl ten muž vedle mého cíle na fotce, kterou mi ukázali. Měl hnědé středně dlouhé vlasy, modré oči, že by se v nich člověk mohl utopit a úsměv, který ve mně vyvolával hřejivý a uklidňující pocit. J-james? Myslím, že jeho jméno bylo James. Dveře od cely se otevřely a já si musela obličej zakrýt rukou, neboť to náhlé ostré světlo nebylo příjemné pro moje oči. „Jdeme." Řekl, myslím, že mu říkali Garry. „Šéf na tebe čeká a už se nemůže dočkat, až uvidí tvůj pokrok." Usmál se a vyvedl mě z cely. Nic jsem neřekla a ani se neptala. Byla jsem tu dost dlouho na to, abych pochopila se neptat. Šéf? Kdo to byl ten jejich šéf? Za celou dobu jsem ho ani jednou neviděla. Po chvíli cesty jsme se zastavili před velkými dveřmi, které se otevřely, a on do mě strčil a já padla do místnosti, která vypadala skoro jako malý stadion. Zvedla jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Mohla jsem si všimnout, že nahoře za sklem stálo několik lidí. Po mé pravici byl stůl a na něm byli položené různé zbraně. Nechápala jsem a netušila, o co jim šlo a co chtěli. Pomalu jsem se rozešla ke stolu, ale zastavila mě rána ode dveří. Otočila jsem se a uviděla, jak skupina agentů za sebou vede několik lidí, které jsem nikdy neviděla. Někteří vypadali vyděšeně a někteří vypadali, jako by byli s tím, co se má stát, smířeni. Zamračila jsem se a než jsem stačila, cokoliv říct, něčí hluboký hlas mě zastavil. „Můžeme začít." Skupina agentů zmizela a jediné, co bylo slyšet, bylo zaklapnutí dveří. Chvíli panovalo hrobové ticho, než se reproduktory ozvaly slova, která jsem nechtěla slyšet.

„восемнадцать.( Osmnáct)" Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat.

„прошлое.(Minulost)" Snažila jsem se nevnímat ty vedlejší efekty, které na mě měly.

„дружба.(Přátelství)" Pokračovali a já cítila, jak ztrácím kontrolu.

„Ne, prosím...Přestaňte!" Prosila jsem je a chytila se za hlavu a tahala se za vlasy.

„преданность.(Oddanost)" Padla jsem na kolena a modlila se, ať přestanou. Vzdáleně jsem mohla slyšet vzlykot a křik těch lidí, jak se snažili dostat ven.

„отмщение. (Pomsta)" Sklopila jsem hlavu a křičela.

„доверие.(Důvěra)" Cítila jsem, jak ztrácím samu sebe. Jediné, co jsem slyšela, byly jen ty slova.

„Джеймс.(James)"

Ticho.

Po celé místnosti panovalo ticho. Zvedla jsem se a cítila se jako bych nebyla ve svém těle. Jako kdyby mi nepatřilo a stejně tak i můj rozum. Čekala jsem na rozkazy. „Солдат?(Vojáku)"

„готовы соблюдать.(Připravena vyhovět)" Řekla jsem,narovnala se a podívala se na všechny ty vystrašené a ubrečené obličeje, které mě sledovaly. Necítila jsem nic. Jen prázdnotu. „Tvým úkolem je zbavit se jich,tak aby nikdo neunikl." Přikývla jsem a rozešla se ke stolu. Z úhlu pohledu jsem viděla, jak se dva z nich zvedli. Do rukou jsem vzala zbraň.Nabila, zamířila a dvakrát vystřelila. Nestihli ani doběhnou ke dveřím. Jediné, co jsem mohla slyšet, byly prosby, pláč, křik a výstřely. Poslední oběť se pomalu plazila po zemi. Namířila jsem a chtěla vystřelit, ale došel mi zásobník. Zbraň jsem odhodila a rozešla ke stolu pro další. Vzala jsem ji do rukou, došla k němu. Ten muž byl celý od krve a rukou se držel za krvácející ránu v břiše. Podíval se na mě. „P-prosím." Zašeptal a po zakrvácených tvářích mu zteklo pár slz. Nabila jsem a zbraní mu namířila přímo mezi oči. „Pros..." Nedořekl to, neboť jsem zmáčkla spoušť. Otočila jsem se a podívala se nahoru. „Úkol byl splněn." Zdálky jsem mohla vidět jejich spokojené úsměvy na tváři.