Mise: Důvěra nadevše ✓

20.část

BUCKY

Chodil jsem za ní skoro každý den, pokud jsem nebyl poslán na misi nebo netrénoval. Bruce řekl, že dělala velké pokroky. Její tělo se sice uzdravovalo 4x rychleji, než u normálního člověka, ale díky všemu čímsi prošla, byl její „imunitní systém" velice slabý. Zrovna jsme se se Stevem vrátili z mise. Všechno bylo zase v pořádku, nebo jsem si to, alespoň myslel. Vyšli jsme zrovna z výtahu, když kolem ošetřovny bylo rušno.„Bucky?" Snažil jsem se vnímat Stevovo hlas, ale bylo to marné. „Bucky ne!" Zakřičel, když se mě snažil chytit za ruku. Rozběhl jsem se k nim a jednoho z pracovníků chytil za rameno a otočil k sobě. „Co se děje?"Zeptal jsem se ho a snažil se být klidný. Než mi stačil odpovědět, po celé hale se rozlehl hysterický křik. Snažil jsem se přes ně dostat. Musel jsem se dostat k ní. Když se mi to konečně povedlo, zastavil jsem se v pohybu. Kolem jejího lůžka stálo několik ošetřovatelů a snažili se ji uklidnit. Mlátila kolem sebe a křičela. Její oči byly zavřené. Vypadalo to, jako by se nemohla probudit.„Všichni okamžitě přestaňte!" Zakřičel Furyho hlas za mnou. Všichni přestali dělat to, co dělali a o pár kroků odstoupili. „Ne, prosím! Zastavte to!"Křičela a po tvářích jí ztékaly slzy. Všechny její svaly byly napnuté a na krku jí vyskakovaly žíly. V celé místnosti bylo ticho, jediné, co bylo slyšet,byly její prosby a křik. „Neee!" Zakřičela znovu, až sebou trhla. „Musíme ji uklidnit, její tepová frekvence je strašně vysoká. Pokud ji nezastavíme, mohla by propadnout do šoku." Řekl jeden z pracovníků ošetřovny. „Bucky, měl bys to být ty." Řekl Steve, když mi ruku položil na rameno a tím jsem svůj pohled z Rose přesunul na něj. „Proč já?" Zeptal jsem se ho. „Protože ty jsi byl jediný,s kým před tím mluvila a věřila ti." Přikývl jsem a pomalu se k ní rozešel. Její křiky se ztišily, ale místo toho začala vzlykat a celá se prohýbala, jako kdyby byla ve velké bolesti. Bylo mi z toho špatně. „Ne! Prosím! Nedovolte jim to! Prosím! NE!" Zakřičela z plného hrdla. Jediné, co jsem slyšel, byla ta bolest. „Rose?" Chytil jsem ji pevně za ruce a snažil se ji vzbudit. Nic. „Jsi v pořádku. Jsi v bezpečí. Všechno je v pohodě." Pokračoval jsem a znovu sebou začala házet. „ROSE!" Zakřičel jsem z plných plic a pevně ji chytil za ramena. Zastavila se v pohybu a otevřela oči. Vypadala vystrašeně. Rozhlédla se po místnosti. Až se její oči zastavily na mě. „Rose?" Podíval jsem se na ní a ruku ji položil na tvář. Byla celá bledá. „B-Bucky?" Zachraptěla unaveným hlasem a zadívala se mi do očí. „J-já..." Chtěla pokračovat, a po tvářích ji začaly ztékat nové slzy. Sedl jsem si k ní na postel a přitáhl k sobě. Obličej mi zabořila do hrudi a rukama pevně stiskla vestu od obleku. Vzlykala a brečela. „Šhh...Všechno je v pořádku. Jsi v bezpečí. Nic se ti nestane." Zašeptal jsem a rukou ji hladil po vlasech. Ještě víc si mě k sobě přitáhla a já ji tou druhou rukou chytil kolem pasu a posadil si ji na klín. Celá se třásla. Na chvíli jsem se podíval na Steva, který vypadal, že každou chvílí vybuchne a oči se mu třpytily. Kývl na mě a rychle odešel z místnosti. „Nikomu to nedovolím." Znovu jsem zašeptal a políbil ji do vlasů. „Nikomu."