Mise: Důvěra nadevše ✓

21.část

ROSE

Držel mě pevně v náručí a já se snažila ze všech sil uklidnit. Zdálo se mi, jak si pro mě přijdou. Jak mi zase vymažou paměť a budu zase jejich voják. Bylo to tak reálné. Brečela jsem mu do jeho vesty od obleku a rukama se za ní držela, jako by mi na něm závisel celý můj život. Nemohla a nechtěla jsem ho pustit. Do ucha mi šeptal uklidňující slůvka, jednou rukou hladil po vlasech a tou druhou po zádech. Když jsem se po chvíli uklidnila,nepouštěl mě. A já taky ne. „Bylo to tak skutečné." Zašeptala jsem a hlavu si položila na jeho rameno. „Co? Co bylo, tak skutečné?" Zeptal se mě něžným hlasem a rukou mi vískal ve vlasech. „Oni. Přišli si pro mě." Řekla jsem a trochu se od něj odtáhla, abych se mu mohla podívat do tváře. „Přišli si pro mě a já jsem s tím nemohla nic udělat." Zašeptala jsem a znovu cítila, jak mi po tvářích začaly téct slzy. Palcem od ruky mi je setřel. „Byl to jen zlý sen.Nikdo si pro tebe nepřijde. Jsi tu v bezpečí." Zadíval se mi do očí a usmál se. Přikývla jsem a úsměv mu opětovala. „Pojď sem." Řekl se smíchem a znovu si mě k sobě přitáhl. Nevadilo mi to. Nezastavovala jsem ho. „Vždyť víš, že bych jim to nedovolil." Zašeptal, a když jsem neodpovídala, odtáhl se a vážně se na mě podíval. „Víš to, že ano?" Vypadal nervózně a čekal na moji odpověď. „Jistě, že ti věřím, Bucky." Usmála jsem se a rukou ho pohladila po tváři. „Věřím ti tak moc, že bych ti svěřila svůj život." Jeho vážný a nervózní výraz se změnil ve šťastný a jeho oči se rozzářily. Viděla jsem v nich lásku a obdiv. „Rose Johnsonová, ty jsi ta nejsilnější a nejodvážnější osoba na tomto světe." Zašeptal a podíval se na mě s tak velkou láskou v očích, že jsem myslela, že mi srdce praskne štěstím a radostí. Usmála jsem se a vážně sena něj podívala. „To tě to i po tolika letech stále překvapuje?" Zeptala jsem se ho se smíchem a on se na mě vážně podíval a obě ruce mi položil na tváře.„Obávám se, že mě nikdy nepřestaneš udivovat a překvapovat, Rose." Zašeptal a já mohla cítit jeho horký dech na tváři. Byli jsme od sebe pár centimetrů. Svůj pohled z jeho očí jsem přesunula na jeho rty a pak znovu na jeho oči. Už jsme od sebe byli jen pár milimetrů. „Strašně moc tě miluju." Vydechl a políbil mě. Cítila jsem, jak mi tělem projela elektřina. V břiše mi poletovalo tisíce motýlů. Polibek jsem mu opětovala a snažila se ho, co nejvíce přitáhnout k sobě. Když jsme se od sebe odtáhli, oba jsme zhluboka dýchali a dívali si navzájem do očí. Konečně. Konečně jsme mohli být spolu. Čekala jsem na to přes 70 let. Ale to čekání stálo za to.Protože on stál a stojí za mnohem víc. A já nemohla být šťastnější, že jsem ho konečně mohla nazývat svým. Byl můj.