Mise: Důvěra nadevše ✓

23.část

BUCKY

„Cože si to říkal?!" Zeptal jsem se ho nevěřícně a doufal, že změní svoji odpověď. Tony se na mě podíval s otráveným výrazem. „Klid vojáku. Říkal jsem, že Rose s náma pojede na další misi." Řekl klidným hlasem, jako by to nic neznamenalo. Copak se úplně zbláznil?! „Starku uvědomuješ si, že ta mise zahrnuje Hydru? Si blázen, jestli si myslíš, že ji nechám jet s námi." Řekl jsem už klidnějším hlasem a vážně se na něj podíval. Steve si stoupl mezi nás a podíval se na mě. No, super. Teď se mě budeš snažit přemluvit.Hodně štěstí. „Bucky..." Začal Steve, ale já zvedl ruku a snažil se ho zastavit. „Ne, Steve." Zamračil jsem se a podíval se na něj. „Přiznávám, že jsem si všiml, jak moc se za těch pár měsíců změnila, a že je konečně šťastnější...ale to neznamená, že ji nechám jít na misi, která zase nejspíš zahrnuje Hydru." Všichni byli potichu. „Chápeme tvojí starost a strach Bucky.Opravdu." Řekla Wanda s něžným hlasem a podívala se na mě, a pak na všechny v místnosti. Jen přikývli na souhlas. Pousmál jsem se, ale to stále nic neměnilo na mém názoru. „Protože o ní máme stejný strach jako ty.Milujeme ji. Rose úžasná osoba. A taky vím, že když řekne, že bude v pořádku a, že to zvládne...Není se čeho bát." Usmála se na mě a snažila se mě přesvědčit. „Jestli tě to uklidní, četla jsem si její myšlenky..." Když se na ni všichni šokovaně podívali, na svoji obranu zvedla ruku do vzduchu a podívala se na nás na všechny. „...než z vás někdo cokoliv řekne, dělala jsem to, neboť jsem se musela ujistit, a jak vidím, tady Bucky to potřebuje taky." Řekla a ukázala na mě. Jen jsem nad tím zvedl oči v sloup a podíval se na ní. „Těší se, Bucky. Opravdu se těší. Má pocit, že má zase možnost udělat něco dobrého. Po tom všem, co se stalo si Rose myslí, že tohle bude patřit mezi to dobré, že udělá tu správnou věc. Nenechávej ji za námi. Potřebuj nás stejně, tak jako my potřebujeme ji."Měla pravdu. Měla zatraceně pravdu a já si to nechtěl připustit. Než jsem mohl něco říct, všechny nás vyrušil její hlas. „Prosím, řekni mi, že mě necháš jít?"Otočil jsem se jejím směrem a podíval se na ni. V očích měla naději a prosebně se na mě dívala. „Bucky, prosím." Zastavila se přímo přede mnou a zhluboka se mi zadívala do očí. „Wanda měla pravdu." Pokračovala. Bože, jak velký vliv na mě měla. Věděla to vůbec? Uvědomovala si, co všechno jsem byl pro ni schopný udělat? Dal bych za ni klidně i svůj život, pokud by to znamenalo, že bude v pořádku a žít dál. Ruku mi položila na tvář a já se na ni konečně podíval. „Prosím?" Zašeptala a v očích jí hořel plamínek naděje. Povzdechl jsem a podíval se na svoje špičky od bot. Ruce, které jsem měl zkřížené na hrudi,jsem poraženě odtáhl a podíval se na ni. Přikývl jsem. „Dobře, můžeš jít s námi." Řekl jsem po chvíli ticha. Celá se rozzářila a s velkým úsměvem na tváři mě objala. Odtáhla se a políbila mě. Musím přiznat, že jsem byl lehce zaskočen. Neboť jsme se ještě nikdy nepolíbili před celým týmem. Ale to mi momentálně bylo jedno. Usmál jsem se a rukou ji chytil za tvář a přitáhl si ji blíž k sobě. Když jsme se od sebe odtáhli, můj pohled se změnil ve vážný. „Ale zůstaneš u mě nebo u někoho z týmu, jasné?" Zvedla oči v sloup a usmála se. „Jistě, že ano. Seržante." Zasmála se a já se usmál.Její smích pro mě byl jako melodie, kterou jsem nechtěl nikdy přestat poslouchat. A její úsměv? Ten byl pro mě vším. Byla nádherná. A byla jen moje.Miloval jsem ji. Miloval jsem ji víc, než cokoliv na světě. Tony si odkašlal a oba jsme se na něj podívali. Rose mě stále držela kolem krku. „Nerad vás ruším hrdličky, ale pokud chceme být připraveni na tu misi. Měli bychom začít něco dělat. A tím nemyslím ty další aktivity, ale trénování." Rose se nad Tonyho poznámkou sice zasmála, ale celá rudá a v rozpacích si hlavu schovala do mé hrudi. Zasmál jsem se. „Když na tom trváš, Starku. Ale já bych s tím rozhodně neměl problém." Řekl jsem s úšklebkem na tváři a Tony nad tím otráveně zvedl oči v sloup. „Měl jsem oběd a nechci o něj přijít." Řekl vážným hlasem, když odcházel ze své kanceláře. „Za 10 minut, ať jste všichni v tělocvičně!" Zakřičel, než zmizel za dveřmi.