Mise: Důvěra nadevše ✓

1.část

ROSE

„Slečno Johnsonová, přiznáváte se k činu, kterým jste ohrozila, zranila a zavraždila tisíce nevinných lidí?" Zeptala se mě jedna z hlavních předsedkyň Světové bezpečnostní rady. Na obrazovce promítali video, ve kterém bylo vidět, jak utíkám z budovy, která potom vybuchla a zřítila se. Ukazovali i jak to vypadalo uvnitř té budovy. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem uslyšela tu explozi, ale nejvíce co se mi zarylo pod kůži, byl jejich křik. Pevně jsem semkla víčka k sobě a pocítila, jak mi slzy stékají po tvářích a ruce zatla v pěst. Ne, nepřiznávám se. Neboť jsem to nebyla. Mlčela jsem. Seděla jsem uprostřed místnosti obklopena lidmi z rady, S.H.I.E.L.D.u, ani kamery a fotoaparáty nechyběly. Věděla jsem, že všichni z Avengerů, které jsem kdysi nazývala přáteli, mě upřeně sledovali, nebo se raději koukali jinam jen, aby se nemuseli stydět ještě víc. „Znova opakuji... Slečno Johnsonová, přiznáváte se k činu, kterým jste ohrozila, zranila a zavraždila tisíce nevinných lidí?" Zeptala se znovu a já otevřela oči a rozhlédla se po místnosti. Nebyla jsem na omylu, když jsem se podívala na Natashu, sklopila pohled k zemi. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi chtělo smát nebo raději brečet. Steve se mi podíval do očí a já v těch jeho mohla vidět smutek, zradu, vztek. Kdybych řekla, co všechno jsem v nich mohla vidět, bylo by to na dlouho. Steve, kterého jsem znala přes 70 let, jeden z mých nejlepších přátel opravdu věřil, že jsem to byla já. Vážně věřil, že bych dokázala spáchat atentát a zabila tisíce nevinných lidí? Ptala jsem se, neboť jsem stále doufala. Doufala, že si uvědomí, že mě snad znají na tolik, aby věděli, co je pravda a co lež. Jenže jsem se asi spletla a doufala a modlila se v nemožné. Poslední na koho jsem se podívala, byl Bucky. Když jsem ho měla konečně zpět ve svém životě a byl znovu normální, muselo se to pokazit. Věřila jsem, že alespoň on bude jiný, že mi bude věřit, ale bohužel jsem se asi také spletla. Kam zmizela ta důvěra a soudržnost, která panovala v misích? Kde jsme si navzájem kryly záda, a stáli jeden za druhého? Pryč. Jako by to byl jen výplod mé mysli. Snažila jsem se zadržet slzy, které se draly na povrch a hlavou přikývla. „Takže se přiznáváte?" Zeptala se znovu. Svůj pohled jsem přesunula na ni a vyslovila nejisté a přiškrcené „Ano". „Paní Agutterová ne tak rychle. Nejdřív musíme vyčkat na rozsudek poroty a vyslechnout si názory ostatních." Informovala ji lehce zvýšeným hlasem soudkyně a ona jen přikývla. „Jistě." Řekla a sedla si znovu na svoje místo. „Po přestávce se rozhodne o rozsudku!" Řekla soudkyně Torretová a kladívkem praštila o stůl. Než jsem se mohla zvednout, přišel ke mně jeden z ochranky a odvedl mě ven z místnosti. Nikdy mi hodina nepřišla, tak dlouhá, jako teď. Tušila jsem, jaká bude odpověď. Přece jenom to nebylo tak těžké. Stačilo, aby v porotě byl jeden z lidu a už to bylo. Tam venku jsou stále tací, co nemají nás Avengery rády. „Tak pojďme." Řekl a chytil mě za paži a vyzvedl na nohy. Velké dveře se otevřely a já šla se vztyčenou hlavou. Proč jim dělat radost a být vyděšený a smutný? Ne. Tohle mě tehdy rodiče nenaučili, takto jsem nebyla vychována. Zastavila jsem se u svého stolu a sedla si na židli. Už se čekalo jen na soudkyni. Nikdy předtím jsem nebyla tak smířená s osudem, jako dnes. Soudkyně vešla dveřmi a posadila se. „Prosím, povstaňte." Řekla a já se zvedla. Podívala se na porotu. „Dosáhli jste verdiktu?." Zeptala se a já sledovala, jak se jeden muž z poroty postavil a v ruce držel papír, který mi změní celý života od základů. V celé místnosti panovalo hrobové ticho. „Ano, dosáhli." Řekl a podíval se na ni. „A jak zní?" Zhluboka jsem se nadechla. „Shledáváme obžalovanou Rose Bethany Johnsonovou za vinou." Dech se mi zadrhl v plicích. Měla jsem pocit, jako by se všechno kolem zastavilo. Vzdáleně jsem slyšela pokřiky a hluk. Byla jsem tak mimo, že jsem se probrala až ve vrtulníku, který mě měl přepravit do speciálního vězení, které bylo uprostřed oceánu. Daleko od všeho a všech, které jsem kdy měla ráda a milovala.

--------------------------------------------------------------------

--------------------------------

Jestli se vám to líbilo, zanechte prosím komentář a dejte mi vědět, jestli mám pokračovat. :)) Psaní, je pro mě stále nové, ale snažím se co to jde.

Děkuji

Paris-99