Mise: Důvěra nadevše ✓

25.část

BUCKY

Vzal jsem ji do náruče a rozešel se s ní zpět k Quinjetu. Nevěděl jsem, jestli jsem víc naštvaný než znepokojený. Jak mohla být tak neopatrná? Proč odtamtud neutekla hned? Proč? Protože je to Rose a vždycky musí dělat věci naopak. Byl jsem na ní tak naštvaný. Ale jakmile mi ruce obmotala kolem krku a hlavu si položila na mé rameno, všechen vztek zmizel a nahradila ho úleva a starost. Podíval jsem se na ní. Byla pořád krásná i s těmi škrábanci a špínou na tváři. Nikdy jsem o nikoho tak nebál, jako se bojím o ni. Hned, co jsem se dostal i s Rose dovnitř, vzlétli jsme do vzduchu a vydali se zpět domů. Rose celou cestu prospala. Bruce říkal, že měla lehký otřes mozku a možná pár zlomených žeber. Byl jsem opravdu naštvaný, ale i smutný. Nejen z toho, co udělala, ale i z toho našeho rozhovoru, který jsme spolu měli ještě před tou misí.

„A proč ne? Vždyť je to pravda...Nic jiného nedělám a neumím, než to, že zklamávám lidi, na kterých mi záleží."

Podíval jsem se jejím směrem a sledoval, jak spala. Povzdechl jsem a frustrovaně si vjel rukou do vlasů. Jak si to mohla myslet? Nikdy nikoho nezklamala. Nikdy. Vždycky dělala všechno, co mohla, aby se ostatním zavděčila. Vždycky dělala i to, co nemusela. To, co Hydra udělala mě, s tím jsem se už smířil. Sice nikdy nedokážu říct, že jsem se s tím srovnal. To ne. Ale jediné, co mi zbývá, je se s tím naučit žít. A to jsem taky udělal. Ale Rose? Nikdy si nedokážu představit, co to pro ni muselo a musí stále znamenat. Člověk, jako ona si tohle nezasloužila. Stále jsem mohl slyšet její slova. Stále jsem v nich mohl cítit tu bolest.

„Možná, že jsem to nedělala ze své vlastní vůle, ale to bohužel nemění ten fakt, že pokaždé ta krev byla na mých rukou, Bucky. I kdybych se snažila sebevíc, bylo by to málo. Nikdy mě to nepřestane strašit. Už nikdy se nezbavím toho pocitu, že jsem to udělala já nebo ne. Už nikdy ze své paměti nevymažu jejich tváře. Vinná či nevinná. I kdybych udělala všechno dobře, pořád to tam zůstane."

Chápal jsem ji. Chápal jsem jí, než kdokoliv jiný. Ale to neznamenalo, že mě to nebolelo. Cítil jsem její bolest a utrpení. Vzpomněl jsem si na ty probrečené noci bolesti a utrpení. Stále jsem mohl slyšet její křik, který mě pokaždé probudil. Šel mi z toho mráz po zádech. Byl jsem s ní po celou dobu. Byl jsem po jejím boku každý den a každou noc. Byl jsem, tak šťastný, když už se po nocích neprobouzela s křikem a pláčem. Všichni byli šťastní a ocítili úlevu. Protože já nebyl jediný, kdo mohl slyšet její křik a pláč. Mohli to slyšet všichni z týmů. Dokonce se i párkrát stalo, že vtrhli do našeho společného pokoje a chtěli pro ni něco udělat. Tak moc si přáli, stejně tak i já, abychom ji mohli nějak pomoci. Ale to bylo jen na ní. A já nemohl být šťastnější, když se jí podařilo překonat tu zeď, která se nazývala noční můry a pocity viny. Udělalo to z ní silnějšího člověka, i když si to nechtěla připustit. Všichni jsme to mohli vidět. Možná, že to nebyla ta Rose, co jsem kdysi znával, ale tak kdo se nemění? Stlala se z ní nová Rose, ale ani to nezměnilo moje pocity a myšlenky.

„Jsme tu, Bucky. Za chvíli budeme přistávat." Řekl Steve, když mi ruku položil na rameno. Přikývl jsem.„Bude v pohodě." Usmál se a podíval se na ni. „Jo, já vím." Znovu jsem přikývl a pousmál se. „Je dost možné, že bude mimo ještě pár hodin." Řekl Bruce, když se u ní zastavil a znovu ji prohlédl. „Vypadá to, že všechny její zranění se už pomalu zotavují a hojí, tak jak by měly. Do večera by měla být naprosto v pořádku." Usmál se a podíval se na mě, než odešel zaNatashou a Tonym do přední části. „Je silná Bucky. Někdy víc, než si myslíme."Řekl Steve s úsměvem a rozešel se za ostatními. „Jenže síla neznamená všechno." Zašeptal jsem a podíval se na ni, a pak na zem.