Mise: Důvěra nadevše ✓

7.část

BUCKY

Nedokázal jsem a nemohl si představit, co všechno ji už mohli udělat. Vím, čeho je HYDRA schopná. Sám jsem to zažil, ale proč si tím musela projít Rose? Proč zrovna ona? Proč si vybrali ji? Tolik otázek, ale žádné odpovědi. Nechápal jsem to. Nedávalo mi to smysl. Jen jsem si přál a doufal, že z ní neudělali to, co mně. Bezcitného a chladného vraha, zabijáka. Nemohl jsem si ji představit s pistolí v ruce namířenou na její cíl a, jak bez zábrany a emocí tiskne spoušť. Bylo mi špatně, už jen z toho pomyšlení. Jen doufám, že až ji najdeme, že nebude moc pozdě. Každým dalším dnem, co tam bude, se její stav bude zhoršovat, až tomu nakonec úplně podlehne. Jako jsem tomu nakonec podlehl i já. „Bucky, musíme vyrazit." Řekl Steve, když procházel kolem mého pokoje a zastavil se u dveří. Přikývl jsem a tašku se zbraněmi si hodil přes rameno. Ostatní už na nás čekali v Quinjetu. „Doufejme, že ta mise bude opravdu, tak lehká, jak se zdála." Řekla Natasha s povzdechem a sedla si na zem. Pousmál jsem se. Jednalo se o záchranu jednoho německého velvyslance, který spolupracoval se Shieldem. Jmenoval se Walter Neumann. Fury nám řekl, že je potřeba se k němu dostat co nejdřív, než bude pozdě. Ani nám neřekl, kdo po něm jde. Nic. Jen, že naším úkolem se o něj postarat. Když jsme přijeli a zastavili před jejich hlavní budovu, všude panoval chaos. Lidi utíkali po skupinách z budovy. „Co to má sakra znamenat?" Zeptal se Sam a všichni jsme se na sebe podívali. „Sama, ty jdi zjistit, co způsobilo takovou paniku, ostatní mě následujte." Rozkázal Steve a Sam zmizel ve vzduchu. Rozběhli jsme se ke dveřím a vběhli dovnitř. „Sama, už si něco zjistil?" Zeptal se ho Steve do mikrofonu a čekali na jeho odpověď. „Kapitáne, vypadá to, že nás někdo předběhl." Řekl Sam. Sakra. „Můžeš říct, kdo to je?" Zeptal jsem se ho pro změnu já a mezitím jsme se všichni rozdělili. Natasha šla s Clintem. Wanda s Visionem a já šel se Stevem. „Vypadá to na...Kruci!" Zakřičel Sam, až jsem myslel, že ohluchnu. „Same, co se děje?!" Zeptal se ho Steve zvýšeným hlasem, když jsme běželi k výtahu. „Viděla mě. Skoro mě dostala." Řekl Sam, když jsme vběhli do výtahu. „Jaký patro Same?" Zeptal jsem se ho a čekal na jeho odpověď. „9. patro." Přikývl jsem a zmáčkl 9. „Jsme na cestě, pokus se ji zdržet." Řekl Steve a já mohl slyšet, jak se Sam uraženě zasmál. „Jako bych nic jinýho nedělal." Výtah se zastavil, a jakmile se dveře otevřely, vyběhli jsme ven. „Kapitáne, potřebujeme tvoji pomoc! Vypadá to, že není sama." Zakřičela Natasha a Steve se na mě podíval. Přikývl jsem hlavou. „To je dobrý, běž. Zvládnu to." Řekl jsem a ještě, než jsme se každý rozběhli svým směrem, podívali se na sebe. „Lidi, potřebuju pomoct."

„Už jsem na cestě." Řekl jsem a rozrazil dveře, kde jsem mohl vidět, jak Sama drží ta neznámá pod krkem. „To ti to trvalo." Zachraptěl a snažil se ji přeprat. „Postarej se o něj. Dostaň ho odtud!" Zakřičel Sam, když se mu povedlo dostat z jejího sevření. Přikývl jsem hlavou a rozběhl se k němu. Vypadal vystrašeně. „Hlavně klid. Budete v pohodě. Dostaneme vás odtud." Snažil jsem se ho uklidnit a pomohl mu na nohy. Jednou rukou jsem ho chytil kolem pasu a tou druhou ho držel za ruku, kterou měl přehozenou přes můj krk. „Jdeme." Rozešli jsme se ke dveřím, ale než jsem je stačil otevřít, uslyšel jsem výstřel a pocítil, jak mi levou nohou prošla pronikavá bolest. Zasyčel jsem a pustil ho. „Utečte!" Zakřičel jsem. Podíval se na mě a rychle se rozběhl ke dveřím. Otočil jsem se a podíval se na ni. Na obličeji měla masku, ale její oči mi někoho připomínaly. Mířila na něj. Než mohla vystřelit, rozběhl jsem se k ní a chytil ji za ruce a namířil s ní na zeď. Kulka prošla skrz zeď. Podíval jsem se na ni a vypadala naštvaně. Odtáhla se ode mě a kopla mě do břicha. Sklonil jsem se a naštvaně se na ni podíval. Znovu na mě namířila a zmáčkla spoušť, ale nic se nestalo. Zásobník byl prázdný. Mohl jsem slyšet, jak zaklela a odhodila ji. Zvedl jsem se a chtěl ji praštit svoji železnou rukou, ale ona byla rychlejší a chytila mě za ni. Musím uznat, že byla silná. Až moc. Nohou mě kopla do žeber, až mě to na chvíli vyvedlo z míry. Mezi tím, co jsem se snažil popadnout dech, mě obešla a vyskočila mi na záda. Kolem krku obmotala drát a snažila se mě uškrtit. Rukama jsem ho chytil a snažil se jí ho vyrvat. Když se mi to nedařilo, rozběhl jsem se s ní ke zdi a narazil s ní o ní a snažil se ji ze sebe sundat. Nedala se. Zopakoval jsem to ještě dvakrát, ale stále se nedařilo. Zastavil jsem se s ní uprostřed místnosti. „Bucky!" Zakřičel na mě Steve. Podíval jsem se na něj a ucítil, jak se zastavila v pohybu. Jako kdyby zmrzla. Využil jsem toho, chytil ji za hlavu a vší silou ji přes sebe přehodil. Steve se Samem a Natashou nás sledovali. Když dopadla na zem, její maska ji spadla z obličeje a chvíli k nám byla zády, než se otočila. Dech se mi zadrhl v plicích a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Stála přede mnou. Její výraz byl kamenný. Probodávala mě pohledem. Její vlasy byly kratší, než si pamatuji. Když jsem se ji zadíval do očí, jediné, co jsem viděl, byl chlad. Pohled vraha. Pohled, který jsem znal až moc dobře. Možná, že její barva očí zůstala stejná, ale rozhodně jsem v nich neviděl to, co dřív. Ztratily kouzlo, které držely. Stejně, jako ona sama. „R-Rose?" Vydechl jsem a chtěl k ní popojít, ale Stevova ruka mě zastavila. Zamračila se a nechápavě se na mě podívala. „Kdo je sakra Rose?" Když tu větu vyslovila, měl jsem pocit, jako by mi někdo vytrhl srdce z hrudi. Než z nás někdo stačil cokoliv říct, rozběhla se k velkým proskleným oknům a proskočila jimi. Rozběhl jsem se za ní, ale když jsem se rozhlédl po celé ulici, nikde nebyla. Bylo už pozdě na její záchranu?