Sherlock: Hra nekončí

Kapitola první

John Watson vystoupil z taxíku, který zastavil na Baker Street a podal řidiči několik liber. V jedné ruce svíral sportovní tašku, která však neobsahovala sportovní věci a druhou si přidržoval svou maličkou dceru, která si pohodlně hověla v ergonomickém nosítku, které měl na sobě John přivázané. Jeho kroky mířily ke dveřím se zlatavým nápisem 221B pod nímž viselo barvou podobné, a přesto časem trochu zašlé klepadlo.

Od událostí v Sherrinfordu uběhlo již několik měsíců, a přesto zde zůstávaly vzpomínky. Sherlock Holmes pravidelně navštěvoval svou ještě donedávna tajnou sestru Euros, stejně tak jako i jeho rodiče. John se do toho nechtěl příliš míchat, byla to jejich rodinná záležitost, i když pravdou bylo, že do toho už byl stejně zapletený víc než dost. Ostatně vždyť se jej Euros pokusila utopit přesně v té stejné studni, ve které před mnoha lety zahynul její vinou také Sherlockův nejlepší kamarád z dětství.

Sotva stačil John vystoupat pár schodů ke dveřím, které si chystal otevřít, náhle se otevřely díky paní Hudsonové.

„Johne, jen pojďte. Ahoj, malá princezničko," cukrovala paní Hudsonová na malou Rosie a uvolnila Johnovi místo, aby mohl vejít dál.

„Zdravím," pověděl jen John a pousmál se.

„Jak se máte?" vyptávala se dál paní Hudsonová a nepřestávala se na Rosie usmívat.

„Dobře. Jo dobře..." přikývl John a pak se vydal nahoru po schodech za Sherlockem. Poté, co vstoupil do bytu, našel jej v kuchyni, kde právě prováděl další ze svých experimentů. Celá kuchyň opět vypadala zase jako jedna velká laboratoř.

„Co to je?" zeptal se John na místo pozdravu. Sherlock ani nezvedl oči od svého pokusu, sám Johna slyšel už, když vešel a krátce se pozdravil s paní Hudsonovou, vlastně o jeho přítomnosti věděl, už když John vystoupil z taxíku.

„Jazyk," odpověděl jednoslovně Sherlock a John se raději už dál nevyptával. Namísto toho usadil Rosie do dětské židličky. Vzápětí se objevila ve dveřích paní Hudsonová.

„Ťuky ťuk, přinesla jsem čaj a sušenky," položila celý tác na dřevěný stolek a věnovala další úsměv malé Rosamund. Přistoupila k malé holčičce blíž a z kapsy svých fialových šatů vytáhla malého plyšového medvídka s růžovou mašlí kolem krku a vložila ho do malých a neohrabaných ručiček.

„Paní Hudsonová to nemuselo být. Už tak má hraček víc než dost, za chvíli na to bude potřeba samostatný pokoj," řekl John, přesto byl však rád.

„Ale jděte, Johne. Vždyť o nic nejde a podívejte se jakou má radost." Usmívala se paní Hudsonová. Johnovi nezbývalo nic jiného, než souhlasně přikývnout.

„Děkuji." Řekl pouze.

„Proč jste se vlastně trmácel taxíkem, Johne?" zeptala se paní Hudsonová, ještě než odešla.

„Porucha na autě," ozval se z kuchyně Sherlock. Oba k němu stočili své pohledy, ale Sherlock se dál zabýval bádáním. Johna už tohle nijak nepřekvapovalo, nevyptával se, vlastně to bylo celkem jasné. Přece kdyby bylo vše s jeho autem v pořádku, tak by jím sem přijel.

„Co Molly?" zeptal se John po chvíli, kdy paní Hudsonová odešla a usadil se do svého křesla. Stále to bylo jeho křeslo, ačkoliv zde už nebydlel. Možná i částečně bydlel, jednoduše pendloval mezi dvěma byty. Stále měl potřebu na Sherlocka dohlížet a zároveň nedokázal být jen neustále sám s Rosie, i když ta byla pro něj poklad největší.

„Co s ní?" odpověděl mu Sherlock a ukončil tak své bádání. John po očku pokukoval po své dceři, která si hrála s medvídkem, a rozevřel noviny, které ještě před chvílí ležely na stolku.

„Už jsi jí to řekl?" položil John svou otázku, v odpověď mu však přišlo jen ticho. „Sherlocku?!" odložil noviny a ohlédl se za svým přítelem, který přišel do obývacího pokoje, usadil se do svého černého křesla s šálkem čaje, který přinesla paní Hudsonová. „Musíš jí to říct, takhle to přece nejde." Zjemnil John svůj tón hlasu.

„Já vím," odpověděl mu Sherlock a krátce si usrkl čaje. Vyhýbal se očnímu kontaktu a jeho pohled směřoval mimo na zem.

„Chápu, že to bylo pro tebe těžké, celá ta situace, to všechno. Ale je to Molly."

„Johne, já to vím. Řeknu jí to," zdůraznil Sherlock a podíval se doktorovi do očí.

„Dobře," přikývl pouze John a už se k tomu dál nevracel. Nastalo ticho, které nebylo ani tolik trapné, jak by se mohlo zdát, bylo přijatelné. Narušovala jej jen Rosie, která mlátila medvídkem o pultík před sebou. Sherlocka napadlo hned několik poznámek, které však nevyslovil, ovšem při Johnově úsměvu bylo jasné, že ho napadlo přibližně něco podobného. Oba muži se tomu zasmáli, dokud jejich idylku nenarušil hlasy ozývající se ze zdola.

„Že by klient?" neodpustil si John a oba jen poslouchali tlumené zvuky.

„Ne, to bude pro paní Hudsonovou. Kdyby to byl klient, už by šlapal po schodech, takhle dlouho se s nimi nikdy nevybavuje." Podotkl Sherlock. Nadále si toho už nevšímali.

„Žádný zajímavý případ?" zeptal se John po chvíli.

„Samá nuda. Zločinci už asi přestali být kreativní a leniví jim mozky." Sotva to Sherlock dořekl, ozval se zvonek. Vzápětí už přivedla paní Hudsonová k nim do bytu klientku.