Lapená vášní

Zničeno

Po cestě zpátky do Stratfordu, když auto obývaly místo dvou osob tři, jsem měla ještě větší pocit, že to co se stalo a děje není přesně to jak jsem si to představovala. Vlastně jsem na to nepotřebovala pocit, protože jsem to sama moc dobře věděla. Jenže mě ani náhodou nenapadlo, že Alexova léčba je vlastně už několik měsíců u konce, ale on tam nadále zůstával, protože se bál následků, které jeho, sice nechtěný, výpadek způsobil. Ani ve snu mě nenapadlo, že když mu řeknu jak vnímám okolí, do kterého jsem byla vhozená způsobí to, že se vrátí zpět.

„Uvědomuješ si že až na to Jason přijde bude pěkně nasranej?" Přestože jsem byla plně zabraná do svých myšlenek, dolehl ke mně Johnův hlas.

Bylo mi naprosto jasné, že až se tohle Jason dozví nebude jenom nasranej, rozpoutá peklo na zemi, nebo taky možná ne. Přece jenom Alex je jeho bratr a věřím tomu, že Jasonovi chybí, takže možná, že bude rád, možnost tu je, ne?

„On je ten poslední, kdo by tu měl být nasranej." Ozval se Alexův hlas ze zadní části auta.

„Jsem zvědavej jak mu tohle řekneš." Zavrtěl hlavou John, radši jsem sklonila hlavu, nechávajíc své dlouhé vlasy zakrýt můj obličej.

Tohle se zasraně podělalo.

„Myslím, že bys měla dneska přes noc zůstat u mě, bude to tak lepší." Začala jsem si hrát s prsty na rukou, jakoby mi to mělo nějak pomoct dostat se z toho co příjde až se Alex ukáže u dveří domu, ve kterém vyrůstal a nejspíše i bydlí, nebo bydlel, kdo ví.

Povzdechla jsem si, šest hodin je sakra dlouhá doba na užírání se vlastníma myšlenkama.

°°

Tma v celém domě znamenalo jediné. Teta není doma. Byla sobota večer a to většinou bývala někde s Maxem nebo se přáteli. Úleva naplnila mé tělo, protože jsem věděla, že dnes nebudu muset čelit jejímu obličeji, díky kterému by mě sžírala vina ještě víc, než tomu už je.

Po cestě do pokoje mi došlo jak neskutečně unavená jsem, né jenom fyzicky ale i psychicky. Dnešní den byl sakra drsný a teď to nemyslím v tom dobrém slova smyslu.

Jestli jsem litovala toho, že jsem se dneska vydala pro odpovědi?

Tak napůl.

Dostala jsem odpovědi na některé své otázky, jenže jsem díky tomu způsobila nejspíše jednu velkou katastrofu. Jestli mi za to ty odpovědi stály? Nejspíše ne.

Z všech těch myšlenek mě začínala bolet hlava, proto jsem si po rychlé sprše, která mi ani tak nepomohla z vyhnáním těch myšlenek, vzala prášek a radši šla spát, doufajíc, že až se probudím všechno bude v pořádku a dnešní den se teprve má odehrát.

°°

Z dálky ke mně doléhal zvuk třískotu, za kterým následoval zvuk domovního zvonku, nebylo to obyčejné zvonění. Zvonek křičel tak že kdokoliv mačkal ten zpropadený čudlík, drtil ho jakoby ho chtěl znásilnit.

Se zaskuhráním jsem se zvedla z postele.

Neměla jsem nejmenší ponětí o tom kolik je hodin, světlo venku, které se snažilo dostat přes závěsy v mém pokoji napovídalo, že je určitě po deváté hodině, protože do té doby je tma.

S hlasitým zívnutím jsem otevřela dveře a ještě s napůl zalepenýma očima jsem uviděla Mirabell jak vychází ze svého pokoje, podle všeho taky probuzená osobou, která se snažila rozmlátit domovní dveře na třísky.