Lapená vášní

Co to sakra?

Po asi hodině, byla to vůbec hodina? Těžko říct, protože po dvaceti minutách neustálého sledování hodin na mobilu mě to přestalo bavit a tak jsem si pročítala letištní časopisy, dokud do letištní haly nevběhla má teta.
Nebudu říkat jak moc byla rozcuchaná a neupravená, až se mi začala zdát že buď na mě zapomněla a vesele si spala , nebo, vlastně mě nic jiného nenapadá.
Samozřejmě pak následovala celá cesta z Toronta až k ní domů, která se nesla v duchu omlouváním se mi, že mě zapomněla vyzvednou na letišti.
No může to být ještě horší? Myslím že ne.

Začínalo se mi zdát že jedeme hodiny a možná to tak i bylo,protože jsem stihla vyslechnout už celý svůj hudební playlist, který se skládá ze stopadesáti písniček.
Všude kolem byly jenom pole plné obilí, kukuřice a kdo ví čeho vůbec ještě.
Nesuďte mě, jsem městská holka a věci jako pole v centru Los Angeles nenajdete.

„Této, jak ještě dlouho?" Vyndala jsem si sluchátka z uší a otočila svou hlavu ke straně řidiče.

„Už tam skoro sme." Vzdechla jsem, nesnášela jsem dlouhé cesty autem a tahle cesta se zdála být ještě nekonečnější než to čekání na letišti.

Možná to bylo vysvobození, ale neskutečná úleva pohltila mé tělo, když jsem v dálce spatřila velkou ceduli s nápisem, Vítejte ve Stratfordu.

Bylo vidět že moderní doba se tohohle města asi nedotkla, domy tu stále byly jakoby v původním stavu akorát opravené, staří lidé vysedávali na lavičkách před obchody a nejspíše řešili co jim za nemoc diagnostikoval doktor tentokrát a jaké nové prášky od něj dostali.
Děti si hrály na ulicích, kde skákaly, panáka, nebo přes švihadlo.
Tohle se v LA nevidí, tam jsou všichni zahledění do mobilů, děcka sedí doma a mastí Call Of Duty, nebo nějakou jinou hru kde se střílejí.
Vypadalo to jakoby toto město nepodlehlo moderním trendům.
Ulice nebyly přeplněné bezdomovci, na každém kroku nebyl nějaký odhozený kelímek nebo obal od nějakého jídla a hlavně na každém rohu nebyl nějaký fast food.

Byla jsem tak zabraná do sledování ulic a lidí na nich, že mi ani nedošlo, že už sme byly na místě.

„Vítej u mě doma,Jayden." Otevřela jsem dveře od auta a vystoupila.

Tetin dům nebyl tak velký jako ten náš, ale řekla bych, že byl mnohem útulnější. Dvoupatrový domeček oranžové barvy se záhonkem plným fialek kolem a velkou terasou s houpačkou.
Trávník byl tak zelený, až jsem si začínala myslet, že natírala kousek po kousku. Zahrada nebyla nijak oplocená, nacož jsem nebyla zvyklá, protože nemít v LA plot další den je vaše zahrada zdevastovaná.

Naprosto ohromená tím vším jsem popadla z kufru auta své zavazadla a nesla je ke vstupním dveřím. Dveře se otevřely a já naprosto propadla tomu domu. Nebyl nijak luxusně zařízený jako ten náš, nebo se o to mí rodiče aspoň snažili. Pohltila mě ta atmosféra, která se nesla domem.

„Je to tu, úžasné." Vydechla jsem nadšeně.

„Abych pravdu řekla, bála jsem se toho, jak budeš reagovat, protože můj dům není tak úžasný jako ten váš."

Mohla jsem jen mávnout rukou, protože tady byla slova zbytečná. Vstoupila jsem více do domů a při pohledu na schody jsem se po nich okamžitě rozběhla, za zády jsem slyšela jenom tetin hlas, jak mi oznamuje ve kterých dveřích budu mít pokoj, než jsem vběhla dovnitř a rozrazila dveře.
Obří postel se roztahovala přes půlku pokoje spolu s krémovou skříní, která byla tak velká, že bych si v ní mohla udělat druhý pokoj.

Všechny ty špatné myšlenky a fakty, že nastupuju skoro u konce prvního pololetí na jinou školu a ještě do maturitního ročníku byly rázem pryč.

Zbytek dne jsem pak strávila vybalováním kufrů, povídáním si s tetou a dokonce sme se šly i trochu projít, aby mi to tady ukázala, večer jsem pak volala s rodičema, kteří se právě nacházeli v Irsku a protože jsem měla zítra vstávat do školy musela jsem se s nimi brzo rozloučit.

Chyběli mi? Ano, ale chuť nového začátku mi všechny myšlenky vyhánělo z hlavy.

I ty na Mika.

°°

Smůla, jo to je přesně to co mě potkalo hnedka první ráno ve Stratfordu a první den na Stratfordské střední.

Bylo to jakoby se můj mobil rozhodl s kanadskou simkou nekamarádit a prostě se vypl, což znamenalo jediné, žádný budík.
Takže když mě deset minut před zvoněním na první hodinu ve škole probudilo třesení s mým tělem chtěla jsem umřít. Místo toho abych si na první den vzala oblečení, které by se pro první den hodilo, vzala jsem si obyčejné černé legíny, bílé tílko s křížem udělaným z černých kamínků,na to hodila černou koženou bundu, vlasy který vypadala jakoby měly mezi sebou celou noc sex jsem stáhla do skoro rozpadlého drdolu a rychle jsem běžela dolů, kde jsem si obula boty a běžela do už nastartovaného auta, kde mě čekala teta oblečená v pyžamu.

Po cestě do školy jsem si stihla akorát natřít rty leskem, par krát projet řasenkou po řasách a poštípat si líčka, které byly bledé jako sníh.
Když sme dojely před školu vyskočila jsem z auto jakoby mi za zadkem hořelo a běžela snad ke vchodu.
Vší silou jsem zatlačila na páčku kde bylo napsané „push" a místo toho abych v klidu vešla dovnitř jsem s prudce otevírajícíma dveřma padala dopředu, s vlasy přes obličej, protože se mi můj domácí drdol rozpadl, ale nepříjemně tvrdý dopad se nekonal.
Spadla jsem jako balvan do něčeho tvrdého a horkého co vrčelo.
Vytřeštila jsem oči při tom vrčivém zvuku. Ruce, které přistály na neznámé vrčicí věci mě začaly pálet a já odskočila.

Avšak to co jsem viděla mi vyrazilo dech.

Špinavě blond dlouhé vlasy padající do tmavě hnědých očí, hranaté rysy tváře a buclaté růžové rty.
Pokud přede mnou nestála samotná dokonalost světa tak pak už nevím.

„Neumíš kurva dávat pozor?" Chraplavý hlas plný vzteku mě probral ze snění.
„C-co?" Začala jsem koktat.

„Nerozumněla jsi nebo co?"

„J-já." Nezmohla jsem se na žádné pořádné slovo.

„Další vlhká piča co se mi plete do cesty." Znovu zavrčel a s vražením do mého ramene odešel.

Kořeněná vůně spojená s vůní cigarety se dostala do mého nosu a mé tělo se začalo třást. Otočila jsem se zpátky, abych se na něj mohla ještě podívat, ale už jsem ho nikde neviděla.

Kam zmizel? Kdo to byl? A proč mám pocit, jakoby mé nohy byly ze želé?

1046 slov :O Prosím potlesk pro mě a pro vás :O Nečekala jsem že hnedka u druhé části, která nebyla nic moc bude skoro 40 vote :O Nevíte jak moc to pro mě znamená když si vezmu že všechny příběhy co jsem zveřejnila po ukončení #MyCalvins byly propadáky.

Děkuji vám všem :3