Díky královu rozkazu...

52

Po letech:

Seděli jsem zrovna s Malcolmem u stolu, nad dojedenou snídaní a dávali jsme dohromady plány o údržbě opevnění, když v tom se sálem rozlehlo volání mé milované ženušky.

„Angusi Nerdgarde! To je tvá vina! Kde jsi!"

„A jejda, co to bude tentokrát?" zeptal se mě Malcolm a jen stěží zadržoval smích.

Já jenom pokrčil rameny.

„Tady jste," Willow nás právě našla.

Mířila si to rovnou k nám. I když se vztekala, moc jí to slušelo. Za ty roky, co uběhly od doby, kdy jsem ji tady v sále spatřil poprvé, se vůbec nezměnila. Možná jí do vlasů, sem tam, přibyl nějaký ten stříbrný vlas, ale stále byla krásná a k pomilování, což jsem jí často dokazoval. Teď se hnala ke mně, sukně modrých šatů za ní jen vlála a na čele se jí objevila vráska. Mračila se.

„Podívej se na to!" hodila po mně kusem hadru.

Ať jsem se na ten kus látky díval z jakékoliv strany, neměl jsem nejmenší tušení o co jde.

„Co je to?" chtěl jsem vědět.

„Tvá nová košile."

„Nějaký nový módní výstřelek? Nedokážu říct, jak bych si to měl obléknout."

„No právě. Tohle je výsledek, dvouhodinové práce s jehlou, naší dcery. Nejen, že se to nedá nazvat košilí, opravdu nevím co jí to plátno udělalo, že muselo tak trpět, ale k tomu to Willow nechala ležet na posteli a zmizela."

Malcolm už to nevydržel a začal se smát.

„Ty se moc nesměj, protože v tom jedeš taky," zapíchla mu Willow do hrudníku ukazováček.

„Já?" zeptal se překvapeně.

Díky tomu jsem se začal smát i já.

Willow byla vážně pořádně rozlobená a já tomu musel přijít na kloub, byť jsem věděl, že se mi to nebude líbit.

„Vysvětli mi prosím, proč se na nás dva tak zlobíš?" zeptal jsem se a ukázal jí, aby se posadila k nám.

„Jediné, u čeho tvá dcera co se týká učení kdy vydržela, bylo čtení a psaní, nic jiného jí nezajímalo, žádné domácí práce. Všechny pokusy skončily naprostým nezdarem. Úklid? Prý zbytečnost, když se vše zase rozhází a ušpiní. Vaření? Do kuchyně má od Moly přísný zákaz vejít, po té, co jí málem kuchyně lehla popelem. Šití? To sám vidíš. A proč by se měla v těchto věcech zdokonalovat, když ji její otec učí, jak zacházet s mečem a lukem? Když ji učí jezdit tryskem na koni a skolit protivníka jednou rukou? Ona není kluk, Angusi. Copak ji pak bude někdo chtít za ženu, když bude v těchto věcech lepší než on? O tom silně pochybuji," vzdychla Willow.

„Jak v tom figuruji já, lady?" pořád nechápal Malcolm.

„Ty se ptáš jak? Třeba tak, že nic z toho ani jednomu nerozmluvíš. Přijde mi, že je v tom podporuješ."

„Plním jen rozkazy mého pána," ukázal na mě. Pak vstal a odešel.

Osaměli jsme.

„Willow, nikdy jsem se netajil tím, že bych chtěl, aby z ní vyrostla křehká květinka. Je divoká a má temperament na rozdávání, ale..."

„Ale bude jí šestnáct, nejlepší věk na vdávání. Dívku, která se chová jako muž, si nikdo nevezme," dokončila za mě větu.

„Promluvím s ní," řekl jsem odhodlaně.

„To si ji musíš nejdřív najít," odvětila Willow, vzala prázdné misky, od ovesné kaše, ze stolu a nesla je do kuchyně.

---------------------------------------------------------

Jet hledat dceru, by bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Rozhodl jsem se, že na ni počkám na nádvoří. Nemusel jsem čekat dlouho, dusot koní se rozlehl nádvořím. Alespoň, že byla tak rozumná a vzala si s sebou i pár Malcolmových mužů. Rozzářila se, když mě uviděla.

„Hele, co vezeme? To je můj úlovek," volala na mě, zatím co seskakovala z koně.

Podíval jsem se a už bych ji málem chválil, protože jelen to byl opravdu výstavní, ale vzpomněl jsem si na můj čerstvý rozhovor se ženou a tak jsem zachoval kamennou tvář.

„Co jsem zase provedla?" protočila oči.

„Když pominu to, že jsi zmizela bez dovolení, tak jsi nedodělala..."

„Když šití je ták nudný," přerušila mě.

„To nemohu posoudit, ale máma se zlobí."

„A jak to mám odčinit?"

„Začni se chovat jako dáma."

„Ale já slyšela od Megan, že holky jsou vždycky víc po otci. Proto se máma nemůže divit, že mám radši v ruce meč, než jehlu nebo vařečku."

„Prostě to zkus, Willow. Udělej mamince radost, ano?"

„Ale ona taky umí vládnout mečem."

„To máš pravdu, ale stejně dobře to umí i s jehlou nebo vařečkou."

„Fajn, pokusím se o to. Slibuji. Ale ještě před tím, než si obléknu šaty a budu si hrát na dámu, tak pojď se mnou na cvičiště."

„Willow!"

„No jen na chvíli, abych si to ještě užila, než si začnu ničit prsty u šití a záda u vybraných způsobů stolování, nucené konverzace a tance."

„Fajn, máš půl hodiny."

Willow mi skočila kolem krku: „To je víc než dost."

Večer, až mi bude ležet má ženuška v náruči, tak si s ní budu muset ještě jednou o naší dceři promluvit. Určitě najdeme nějaký kompromis a pokud ne, tak musíme Willow najít ženicha, ať se s ní zlobí někdo jiný.

KONEC