Secret

2.Kapitola

Pohled Seokjina:
Nemůžu uvěřit, co ten idiot právě udělal. Jak mu mohl podkopnout nohy, když nesl něco skleněného. Bylo to tak nebezpečné. Protlačil jsem se mezi ostatní a sledoval Yoongiho, jak hledí na svou zraněnou ruku a v očích má bolest. Cítil jsem, jak mi v uších buší srdce a krev se mi nebezpečně vaří. Jediné na co jsem myslel, bylo zvednout to nebohé dítě ze země a postarat se, aby ho to nebolelo a oni mu znovu neublížili.

Ale nemohl jsem. Nemohl jsem se k němu ani přiblížit. A to bolelo ze všeho nejvíc. Sledoval jsem, jak bloudí očky po třídě a hledá mě. Nedokázal jsem nic jiného než se na něj tázavě podívat. „Nevím, co se stalo, pane." zamumlal a pohled ode mě odtrhl. Ne Yoongi... Prosím, dívej se na mě. Prosím, řekni mi, že jsi v pořádku.

Všichni se pomalu vraceli na svá místa, jen já pořád stál tam kde předtím a sledoval každý Giho pohyb dokud nezmizel za dveřmi. „Myslíte si, že pro vás neplatí mé požadavky Seokjine?" vyštěkl na mě učitel a já se okamžitě vrátil na místo. „Ne, omlouvám se, pane." řekl jsem, když jsem si sedal zpět na židli a sledoval Joona, jak sedí s vítězným úšklebkem. Tohle musí přestat.

Nemusel jsem čekat moc dlouho, než zazvonilo a já se vydal k Joonovi. „Joone už to sakra přeháníš... Co kdyby řekl, že jsi to ty udělal? Mohl jsi mít problémy." Joon mi věnoval zákeřný úšklebek a sebral si batoh ze země. „Neřekl by to." a byl tím naprosto přesvědčený.

„Bože Joone, mohl jsi mu vážně ublížit. Co kdyby se pořezal víc!" vyštěkl jsem a vůbec nehlídal slova, která se mi řinula z úst. „Od kdy se o něj zajímáš?" zněl nabroušeně a k tomu všemu k nám přišel i Hobi. „Nezajímám se, jasný?! Jen nemám rád, že mí přátelé si kopu hrob a já to budu muset žehlit. Vy dva byste ho maximálně přizabili!" byl jsem naštvanej, tak neskutečně moc, ale nemohl jsem říct ani slovo. Věděl jsem, že by to Yoongimu ublížilo ještě víc.

Otočil jsem se a vydal se k ošetřovně. „Kam kruci jdeš?" zvýšil na mě hlas tentokrát Hobi. „Ujistit se, že mu nerupne a nepůjde říct, jak moc ho vy dva máte rádi." zavrčel jsem a otočil se zpátky k nim. „A vy dva byste toho měli nechat, než vás odsud vyhoděj. A věřte mi, já nebo Jimin vás z toho tahat nebudeme!" oba jsem zpražil pohledem a rozešel se za Yoongim.

Než jsem stihl dojít k ošetřovně, už zvonilo na další hodinu a já nesouhlasně zamručel. To zas bude vysvětlování, proč jsem tam nebyl. Vzal jsem za kliku od ošetřovny, ale bylo zamčeno. To nebylo rozhodně dobré, Yoongi by se nezavřel jen tak. Opatrně jsem zaklepal a vyzval Yoongiho k tomu, aby mi odemkl.

Dveře byly otevřeny, ještě dříve než jsem čekal a když jsem vešel, viděl jsem to drobné stvoření schoulené do sebe. Bože Yoongi, co jsem to dovolil. Když byl konečně na nohou a já viděl jeho tvář, měl jsem Joonovi opravdu chvíli chuť vrazit. Sakra...

Jeho oči byly napuchlé a zarudlé. Brečel. Sakra, sakra, sakra... Nezabralo moc dlouho, než jsem řekl, co Joon myslel, že řeknu a pak ho konečně mohl mít v náručí a přesvědčit se, že je v pořádku.

Pohled Yoongiho:
Oficiálně je můj nejoblíbenější den sobota. Jsou dvě odpoledne, ležím u Jina v posteli na bříšku jen v trenýrkách a projíždím si co nového se děje. Jin je taky na mobilu, ale jedna jeho ruka mi přejíždí lehce po zádech, zatímco se soustředí na něco úplně jiného.

Pohled z mobilu přesunu na Seokjina a usměju se. Je naprosto nádherný, tak jako vždy. Jediné co má na sobě je deka přehozená přes jeho pas a zakrývá jen hodně málo. Takhle bych ho chtěl vidět pořád, možná i ta peřina by mohla jít pryč.