Uvězněn v okamžiku

Prokletá

Zhluboka se nadechnul a natáhnul ruku směrem ke klice. Stiskl ji. Pomalu otevřel dveře.

Vešel do prostorné místnosti. Do nosu jej udeřila vůně květin. Rozhlédl se. Podle vybavení se jednalo o něčí kancelář. Stůl byl plný váz s růžemi. Cítil se zmateně, protože nechápal, co tu dělá.

Naproti němu, u okna, stála drobná blondýnka. Byla příliš světlá, až průsvitná, na to aby mohla být skutečná. Její nepřìtomný pohled směřoval kamsi do dálky. Mezi záplavu mrakodrapů, za zapadajícím sluncem.

Místnost byla zalita červenooranžovým světlem. Udělal dva kroky směrem k dívce. Ona k němu stále stála zády. Zdálo se, že jeho přítomnost nevnímá. Otevřela okno a do místnosti zavál studený vítr. Pohrával si s jejími vlasy, které lehce plápolali.

Jediné, co bylo v místnosti slyšet byly hodiny. "Tik ťak tik ťak..." Hluk z ulice sem doléhal jen velice slabě, neboť se nacházeli ve dvacátém patře.

Zatímco on byl v obleku, ona byla jen v tenkých krémově zbarvených šatech na ramínka. Divil se, že jí u otevřeného okna není zima. Vypadala tak křehce. A pak už to nevydržel a promluvil.

"Kdo jsi?"

Dívka k němu pomalu otočila hlavu. Měla velké smutné oči. Pramen vlasů jí spadal přes tvář. Když se k němu otočila celým tělem, všiml si velké jizvy na její klíční kosti. Otevřela pusu, ale nepromluvila.

Pomalu se rozešel směrem k ní. Chtěl jí mít na blízku, chtěl se jí dotknout, aby poznal zda je skutečná a chtěl vědět kdo je a co tu dělá. Už stál těsně u ní a natahoval ruku, aby ji mohl pohladit po tváři. Jeho ruka však jen projela prázdnem. Zmateně se rozhlédl. Dívka jenž ještě před chvilkou byla vedle něj, nyní stála na opačném konci místnosti. Nyní její oči vypadaly vyděšeně.

"Nepřibližuj se ke mně," zaslechl tichý šepot.

Svěsil ruce a zůstal stát na místě. Nechtěl ji ještě více vyděsit. Nepatrně se usmál.

"Povíš mi, kdo jsi?"

"To nechceš vědět," odpověděla mu dívka tichým hlasem.

"Ale chci. Zajímá mě co jsi zač."

Dívka si lehce povzdechla a zdálo se, že ještě více zprůsvitněla. Natáhla ruce před sebe.

"Ach je tu horko, pusť mě k oknu."

"A řekneš mi pak kdo jsi?" podíval se po ní zvědavě s náznakem nedůvěry v hlase.

"Povím ti všechno, co budeš chtít," odpověděla mu.

On tedy ustoupil o pár kroků od okna. Dívka pomalým krokem přešla na místo kde stála prvně. Slunce se mezitím posunulo po své nebeské dráze a stíny se plížily všude kolem. Dívčiny vlasy se začaly stříbřitě lesknout.

"Jsem prokletá," zašeptala a její oči ještě více potemněly.

"Ne, jsi krásná," odpověděl jí na to.

"Krásná? Možná. Ale prokletá. A spolu se mnou vše čeho se dotknu. Jsem záhuba. Jsem neštěstí. Jsem smrt."

Nechápal co to říká. Rozuměl jejím slovům, ale nerozuměl jejich významu. Vypadala jako anděl, ale říkala mu, že je ďábel.

"Už budu muset jít," šeptla. "Musím odejít dřív, než zničím tento svět. Ne, nepřibližuj se ke mně. Povídám ti nechoď ke mně! Ublížím ti!" vykřikla zoufalým hlasem.

On jí však neposlechl a došel až k ní. Tentokráte se nepřesunula záhadnou rychlostí na druhý konec místnosti, ale zůstala stát. Vztáhl k ní ruku a dotkl se její tváře. Byla jemná a nadpozemsky bílá, ale hlavně byla ledová, takže při prvním doteku trochu ucuknul. Dal jí pramen vlasů za ucho. Když tak učinil, její vlasy začly měnit barvu. Začaly tmavnout. Nejdřív lehce, dohněda, ale pak na ráz zčernaly! Její oči byly smutnější a smutnější a tmavší a tmavší. Pak je na chvíli zavřela.

Když je otevřela, změnily se. Celou duhovku překryla černá barva a uprostřed se blýskaly červené odlesky. Už neměla pohled zraněné laně.

Zvedla před něj ruku a on odletěl na druhý konec místnosti. Cestou narazil do stolu a druhý náraz schytal o zeď. Cítil tupou bolest v hlavě a celé tělo ho brnělo. Nyní to byl on kdo měl v očích děs a hrůzu. Dívka byla stále stejně bledá, ale vlasy a šaty měla černé.

"Varovala jsem tě!" vykřikla hřmotným hlasem a opět zavřela oči. Vypadalo to, že se na něco pořádně soustředí a když oči otevřela, měla je opět stejně smutné jako prvně a její vlasy začaly blednout. Po tváři jí pomalu stékala slza.

Posadil se. Bylo to to jediné, čeho byl přes všechnu bolest schopen. Dívka se otočila čelem k otevřenému oknu.

"Jsem zrůda. Jsem netvor. A to je jen začátek. Ale já to zkončím. Zachráním tento svět."

Vypadalo to, že spíše mluví sama na sebe. Pravou rukou se chytla rámu okna a vylezla nahoru. Nyní se držela oběma rukama. Vítr si pohrával s jejíma šatama a její vlasy pableskovaly a každých pár sekund měnili svoji barvu. Podívala se dolů. Necítila strach. Ale on ano. Bál se o ní. Přestože o sobě mluvila jako o prokletí, přestože ho málem zabila, chtěl ji zachránit. Zatnul zuby a pomaloučku vstal.

"Sbohem nešťastný světe jenž jsi mě učinil prokletou. Sbohem vy, pro něž jsem byla pouhým nástrojem. Zlo najdi si jinou oběť. Já nebudu tou, co zničí tento svět. Sbohem drahý příteli."

Sotva to dořekla, tak udělala malý krok vpřed. Krok do prázdna. Zvedla ruce a obrovskou rychlostí se řítila k zemi. On stihl dojít k oknu až ve chvíli, kdy už v něm nebyla. Nahnul se z okna a zahlédl její poslední odlesk. Bílou alabastrovou pleť v kontrastu s černými šaty. Čekal, že dopadne na zem. Že uslyší ránu. Tohle neměla šanci přežít. Ona však nedopadla. Několik málo metrů nad zemí se jednoduše rozplynula ve vzduchu a zmizela...