Nikdy bych nevěřila, že zůstanu sama. Uvězněná někde... No já ani nevím kde. Bez rodiny, přátel a kontaktu s okolním světem. Nejsem NIC! Proč sem se od života mafiána neodpoutala už dříve? Přežít ty nekonečné přednášky o lidech, co nic neudělali, mě...
Probudil sem se a nevěděl čí sem. Včera sem to musel asi trošičku přehnat. Otočil sem se a koukl kolik je hodiny. Dvanáct? Zvedl sem se a zamotala se mi hlava. Zase sem si sedl a koukl po místnosti. Dveře se po chvilce otevřeli. Jen lehce do nich nakoukla a usmála se na mně. ,,Ahoj" řekne tiše a sedne si vedle mně. Jen sem kývnul a podepřel si hlavu rukama. ,,Jak ti je?" zeptá se po chvilce ticha. ,,Ne moc dobře ale ani nejhůř" odpovím a ona se zasměje. ,,Pamatuješ si něco ze včerejška?" zeptá se a já se zamyslím. ,,Ne" odpovím prostě a ona kývne. Jakoby se jí ulevilo. ,,Co? Něco se včera stalo?" zeptám se a ona si stoupne. ,,Vůbec" odpoví a jde ke mně do skříně. Vyndá mi nějaké oblečení a podá mi ho. ,,Zlidšti se a potom se přijď najíst" řekne a koukne na mně. Kývnu a ona odejde.
Pohled Adély:
Seděla sem sama v jídelně a koukala jak venku prší. Po velkých oknech stíkaly kapky. Cítila sem se nějak divně. Najednou se na zahradě něco pohlo. Stoupla sem si a šla víc k oknu. Něco tam běželo. Rychlím krokem sem šla k proskleným dveřím. ,,Nechoďte ven když je takhle hnusně" řekne mi nějaký chlap u dveří. ,,V pohodě. Jen sem tam něco viděla. Hned sem zpět" odpovím a on kývne. Vyšla sem ven a ihned mi do tváře udeřil vítr co nesl kapky deště. Otřela sem si tvář a šla dál. To něco bylo hodně malý. Zrychlila sem krok. Bylo to zvíře. Už sem byla celá mokrá a byla mi zima. To něco utíkalo ode mně. Asi se to bálo. Koukla sem pod menší keř kde se to schovávalo. Odkryla sem větve. ,,Oooo" unikl mi stén. Malinké štěňátko se krčilo v keři. Nejsem odborník ale huskyho poznám. Vzala sem si ho do náruče a pořádně na něj koukla. Neměl obojek. Šla sem s ním zpět do domu. U dveří sem se potichu protáhla a šla s ním do pokoje. Položila sem ho na zem a koukla na něj. Pomalu ke mně šel a olíznul mi ruku. Usmála sem se a vzala ho. Byl od bláta. Položila sem ho do vany a opláchla vodou. Alespoň sem ho trošičku umyla šamponem. Pořádně sem ho vysušila ručníkem a ještě profoukla fénem. Hned vypadal líp. Byl naprosto úžasný.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Šla sem s ním do pokoje. Posadila sem ho na postel. ,,Co s tebou?" zeptám se ho ale vím, že mi neodpoví. Na dveře někdo zaklepal. Schovala sem ho do koupelny a šla otevřít. Usmála sem se a Vadim mně napodobil. Vešel dovnitř. ,,No a nepůjdeme radši k tobě?" zeptám se a on se zasměje. ,,Proč bychom měli?" zeptá se stejně a koukne na mně. ,,No nevím" odpovím a sednu si na něj. Musím ho od cuď nějak dostat. Usmál se a dal mi pusu. Možná na Kennyho nepříjde. Jo už ho mám i pojmenovanýho. Natiskl mně na sebe a někdo zaštěkal. ne někdo ale Kenny. ,,Co to bylo?" zeptá se Vadim a koukne na mně. ,,Nevím. Běž se kouknout" řeknu a vstanu. ,,Ne. To někdo zařídí" odpoví a svalí mně na postel. Usmála sem a zapomněla na to, že vůbec vedle někdo je. Další štěkání. ,,Vždyť to je od cuď" řekne Vadim a vstane. ,,Ale blbost. Kde by se tu vzal pes?" zeptám se a on se na mně podívá. ,,To bych se měl ptát já" odpoví a jde ke mně. ,,Já ale nic. Proč na mně tak koukáš?" zeptám se. Už se nadechuju něco říct ale přeruší mně Kenny. ,,Vážně?" zeptá se Vadim a jde ke koupelně. Otevře dveře a z nich vyběhne Kenny. Vyskočí na postel a sedne si ke mně. ,,Hele pes. Jsi dobrej kouzelník" řeknu a zatvářím se zoufale.
Pohled Vadima:
Naštvaně sem na ni koukl. ,,Vadime promiň. On je ale tak úžasnej. Našla sem ho na zahradě" řekne a jde ke mně. ,,Prosím, prosím můžu si ho nechat?" vyřkne větu, kterou sem nejvíc čekal. Kouknu na něj. ,,Lásko prosím" řekne a přiblíží se ke mně. Bože to dělá vždycky. ,,Promiň ale ne. Někomu patří. Zkusíme se zeptat lidí v okolí" odpovím a ona kývne. Obejmu ji a ona si asi utřela slzy. Odtáhla sem a šla k němu. Vzala si ho do náruče a šla ke mně.
Pohled Adély:
Týden uběhl jako voda. Kenny nikomu nepatří. Bože sem tak šťastná. I Vadim si ho oblíbil. Teda doufám. Vytáhla sem ho z pod postele a koukla na něj. Olízl mi tvář. Zasmála sem se a šla s ním do kuchyně. Takhle dobře mi už dlouho nebylo.
Pohled Vadima:
,,Pane Vadime. Chce vás nějaký muž" řekne mi George a já se zarazím. Kývnu a jdu ven. ,,Dobrý den. Mohl bych se zeptat? Neviděl ste zde někde štěně huskyho?" zeptá se a já se zarazím. Ruce si dám za hlavu a kouknu na něj. ,,Víte... Našli sme ho. Obcházeli sme všechny domy...." nestihnu to doříct. ,,My nejsme od cuď. Byli sme tu u mých rodičů a ty ho dali mojí dceři Klárce. JO a když se ztratil všude sme ho hledali. Do doby než nám sousedi řekli, že ste u nich byli. Dali nám adresu a teď sem tu" řekne a koukne na mně. ,,Moje přítelkyně ho zbožňuje. Asi není nějaká možnost?" zeptám se a on se zarazí. ,,Je mi líto" odpoví a já jen kývnu. ,,Skočím pro něj" řeknu a on se zaraduje. Připadá mi jako bych šel na pohřeb. Vešel sem do pokoje. Adéla si s ním hrála. ,,Ádi?" zeptám se mile a ona se na mně s úsměvem podívá. ,,Hmm?" zamručí a vstane. ,,Je tu majitel Kennyho" řeknu a ona se nějak divně zatváří. ,,Vážně? Vždyť nikoho nebyl" řekne a vezme si ho do náruče. ,,Nejsou od cuď. Patří holčičce Klárce. Je mi to líto ale musíme ho vrátit" řeknu rychle a vezmu jí ho. ,,Vadime, že si jen děláš srandu?" zeptá se s úsměvem a pohladí ho. ,,Ne. Venku stojí" odpovím a ona mně chytne. Ještě si ho vezme a pohladí ho. ,,Víš co? Ve si ho. Na to nemám" řekne a ještě ho pohladí. Rychlím krokem odejde. ,,Zde" řeknu a podám mu ho. ,,Děkuji mockrát. Ještě jednou se omlouvám" řekne a já kývnu.
Pohled Adély:
Vše to beru zpět. Cítím se děsně. Dřív by mně to nijak nezaskočilo ale teď sem plačka. Byla sem naštvaná jak na sebe tak i na Vadima. To kvůli němu! Kdyby mně nechal být nic by se nedělo! Ne to ne. Mám ho ráda ale i tak štve mně to. Dlouhá léta sem byla bez jakýhokoli citu. A teď? Brečím kvůli psovi. Sedla sem si na zem a začala brečet ještě víc. Po chvilce sem se uklidnila a koukla kolem. Jen sem koukala do stropu. Po chvilce se otevřeli dveře. Koukla sem na ně. ,,Nebreč" řekne smutným hlase Vadim. Lehne si ke mně a obejme mně. ,,Tak mi je to líto" řekne a koukne na mně. ,,Ale pořád máš mně. Si jediná komu patřím" řekne mile a usměje se. Dá mi pusu a natiskne na sebe. ,,To je sice moc hezký ale bude mi chybět" řeknu a on se zasměje. ,,Za chvilku si na něj ani nevzpomeneš a alespoň víš co si přát k Vánocům" pošeptá mi do ucha a dá mi pusu na líčko. Otřásla sem se. Zasměje se a zopakuje to. Otočím se na něj a políbím ho.
Pohled Vadima:
Usmíval sem se jako debil. ,,Čemu se směješ?" zeptá se Adéla a koukne na mně. ,,Jen se usmívám no. Vadí to hodně?" zeptám se a zasměju se. ,,Ne v pohodě" odpoví a mávne rukou. ,,Vadime už mi je zima" řekne a vezme si triko z podlahy. ,,Ještě ne" řeknu prosebně a ona se začne smát. Jen si lehne a namáčkne se na mně. Usměju se a zavřu oči.
