V zajetí... (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Pravda...

Pohled Adély:

S otevřenou pusou sem na něj nechápavě zírala. ,,Co?" zeptám se tiše a on si stoupne. ,,Já-já to tak nechci. Prostě sem se do tebe zamiloval. Když si řekla, že odjedeš ranilo mně to. Ale teď jsi tu a koukáš na mně jako na vola. Nikdy sem si city nebyl jistý jako teď" blábolí a já se na něj pořád koukám jako na idiota. ,,Nebolí tě hlava. Třeba je to z toho jak tě postřelil. Ty mně nemůžeš milovat!" to poslední na něj křiknu a on se na mně otočí. ,,Ale stalo se. Co s tím uděláš? Nic. Citům neporučím. A co ty? Taky mně máš ráda?" zeptá se už klidně a já se k němu otočím zády. Já prostě nevím. Něco k němu cítím ale je to láska. Chytne mně za ramena a otočí. Zvládnu zabít člověka ale ne někomu říct co cítím? Ty si zbabělá! Nadává mi svědomí ale v tuhle chvíli nevím co dělat. 

Pohled Vadima:

Připadal sem si pěkně trapně. ,,Aha. Tak já půjdu" řeknu a ona se ke mně otočí zády. Ve dveřích na ni kouknu. Než zavřu dveře něco si říká. ,,Krávo" šeptne si a sedne si na postel. Dveře dovřu a jdu k sestře. ,,Tak. Vše sem jí řekl a ona mně odbila. Vidíš ty a tvoje blbý rady. Proč já si to vůbec připustil?" spustím na ni a ona se nechápavě kouká. ,,Co?" zeptá se a já se posadím na postel. ,,Nemiluje mně" šeptnu a ona se ke mně posadí. ,,To mi je líto. A řekla ti to?" zeptá se a já pokývu na ne. ,,No a jak se tvářila?" zeptá se znova a já předvedu obličej, který měla. ,,Ou. No třeba ještě neví jak to je" řekne a vstane. ,,A teď běž jdu se koupat" rozkáže a já výjdu z jejího pokoje. Jdu do pracovny a sednu si za stůl. Po chvíli za mnou příjde pár lidí. 

Pohled Adély:

Co mám teď dělat? prošla sem si dům ještě jednou a narazila a na místnost kde sem ještě nebyla. Vešla sem tam a viděla snad miliony knih. V prostřed stál klavír. Sedla sem si za něj a hrála písničku co mi uvízla v hlavě (media). Ludovica Einaudina sem si hrála vždycky když mi bylo smutno. Jenže za poslední měsíc sem klavír sna ani neviděla. Nevnímala sem okolí a hrála. 

Pohled Vadima:

Potřebuju si pročistit hlavu. Omluvil sem se a šel do zadní části domu. Otec tam zřídil knihovnu. Chodím tam jako jediný. Tady nikdo moc nečte a hlavě tam ani nesmí. Už z dálky sem slyšel hrát klavír. Naštvaně sem tam chtěl vrazit ale nakonec sem si to rozmyslel. Přes pootevřené dveře sem se na ni díval. Neřekla mi, že umí hrát na klavír. Po chvíli přestala hrát a jen pohladila klávesy. Začala hrát mně až moc známou skladbu. Začala i zpívat. Naklonil sem se trochu víc a dveře zavrzali. Vystrašeně si stoupla a koukala na mně. Uhnula pohledem a šla ke dveřím. ,,Už nebudu rušit" řekne tiše a výjde ze dveří. ,,Počkej!" křiknu a ona se zastaví. Otočí se na mně a já ji dojdu. ,,Víš mrzí mně, že sem ti ublížila ale pokud není pozdě chtěla bych ti něco říct" řekne a já kývnu. Šli sme zase zpátky a posadili se za stůl.

Pohled Adély:

,,Když mi bylo patnáct odvezli mně na druhý konec republiky kvůli jednomu úkolu. No. Nakonec sem skončila v táboře pro...." na chvilku sem se odmlčela. ,,Pro děti bez rodin co půjdou darovat orgány. Měla sem tam být jako takový agent. Potkala sem tam Daniela. Měl vše co sem v té době chtěla. Byl milí, hezký a uměl i tancovat. Byl skvělí. Jednoho dne se měla odvážet jedna várka do nemocnice. Nikdo z nich nevěděl co je čeká a nevěděl to ani Daniel. Nesměla sem to nikomu říct. Jenže druhé den měla jet i druhá a v té byl i on. Snažila sem se všechny překecat aby mi ho pomohli zachránit. Moje rodina je a vždy byla bez citů. Tak samozřejmě se na mně vykašlali. Do teď vidím ten jeho obličej když sem mu řekla pravdu a vše o mně. Po rozhovoru sem zjístila, že nedokáže příjmout jeho účel a ani mně. Všechny si svolali co haly kde je měli rozdělit. Jenže Daniel tam nebyl. Věděla sem, že já tam nebudu takže sem mohla odejít. Na velkém jak to říct... táborovém náměstí stál Daniel s pistolí. Jednu sem měla schovanou v tašce takže se mi asi hrabal ve věcech. Všichni se k němu seběhli. Postřílel pár lidí a nakonec i sebe" řeknu a vidím jak mně Vadim poslouchá. ,,Do teď nechápu jak sem to mohla zvládnout ale už sem se nikdy nezamilovala. A proto je to pro mně ještě těžší. Vychovali mně jako stroj na vraždění ale i já mám určitou hranici. Proto se na mně prosím nezlob" šeptnu a on se překvapeně podívá. ,,O tom táboru sem nevěděl" řekne z ničeho nic. ,,Nikdo o něm nevěděl. Kdyby se to dozvěděla společnost tak by ho zrušili" odpovím a on mně obejme. ,,Ale to není všechno" řeknu a on se překvapeně podívá.

Pohled Vadima:

Bylo mi jí líto. Kéž by i tohle bylo v její složce. ,,Jenže jak si říkal. Citům neporučím. Nejsem schopná ti to říct na férovku ale něco udělat můžu" řekne a rychle mi dá pusu. Přisunul sem si ji k sobě a ona mně chytla za ruku. Hladil sem ji po stehně a snažil se soustředit. Jenže mi to nešlo. Byl sem nadšenej. Najednou přestala a koukla na mně. Usmála se a koukla do země. ,,Měla si to těžký ale já tě můžu ujistit, že tě neopustím" pošeptám jí a ona se na mně podívá. ,,Přála bych si ti to věřit. Tyhle sliby mi dalo tolik lidí, že je to ohraný. Už půjdu. Alespoň víš jak na tom jsi" řekne a dá mi pusu. Zvedne se a jde ke dveřím. Chytne za kliku a otevře. Mám ji zastavit? Jenže pozdě. Zmizela za dveřmi. jen tak si rozmýšlím o tom co mi řekla. Po hodině vstanu a prostě odejdu.

Tak a to je pro dnešek vše. Zatím se mějte...

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW : Sorry za chyby