Příběh Adriena

Kdo je Lišaj?

Náhle se zvedl houf motýlů, kteří si to namířili ke mě. Motýli na mě usedli a zvedli mě do vzduchu. Pomalu mě nesli směrem k Lišajovy, kde mě pustili a ja dopadl na čtyři před Lišajem. "Ale ale, kdopak nás to přišel navštívit ze záhrobí?" zeptal se Lišaj pobaveně. "Je mi ctí, že poznavám toho bastarda, který nám jen způsobuje problémy," prohlásil jsem ironicky.

"Teď jste na mém hřišti!" zařval až strašidelně. "No a? Co jako?" zeptal jsem se ho a drze se na něj podíval. "Ty jeden fracku!" udeřil svou holí do podlahy a motýli se rozlétli do všech stran. Byl už dost naštvaný, ale mě to nestačilo. "No dovolte pane, nevím kdo z nás dvou se chová nevychovaně a útočí na celou Paříž," řekl jsem a naštvaně ho propaloval pohledem.

"Do toho ti snad nic není," řekl a zlověstně se usmál. "Jako ochránci Paříže mi do toho je dost. Kdo má pořád zahánět ty tupce, co na nás pořád posíláš?" zeptal jsem se teď už vytočeně. "Nikdo, vše co dělám, dělám jen z lásky ke svému synovi a ke své zesnulé ženě," řekl a vytáhl z kapsi jaký si medailonek. Hned jsem jej poznal. Medailonek patřil mé matce, a můj otec jej pořád nosí u sebe.

To znamená že Lišaj je můj táta. Nesmím nic dát najevo. "A co když tohle tvůj syn nechce!" vykřikl jsem na něj. "Kdo by nechtěl být nejmocnější na světě?" zeptal se mě s arogantně. "Třeba můj přítel Adrien Agreste," řekl jsem své jméno. Cítil jsem Berušky tázaví pohled. "Cože? On? On že o to nestojí?" zeptal se zmateně. "Ano, nestojí pane Agreste," řekl jsem potichu.

"Jak? Jak to víš? Vždyť jsi jen hloupá kočka!" řekl rozzuřeně. Neměl jsem sílu na to, dál zkrývat svou tvář a proměnil jsem se tedy na obyčejného kluka. "Přeci ještě poznam svého otce," prohlasil jsem s klidem. "A.. Adriene? To tys.." nedokázal ze sebe dostat ani slovo. "Taky jsem hodně překvapený, že zrovna ty, se mě a mou dámu budeš snažit zabít," řekl jsem ironicky.

"Ale tak to není Adriene. Nevěděl jsem, že jsi to ty a chtěl jsem jen vaše mirákula, aby jsi byl nejmocnější," řekl a přešel ke mě. "Moc mě to mrzí synku," dodal tiše a objal mě. Důvěřivě jsem mu objetí opětoval. Náhle jsem ale uslyšel Berušku. "Adriene! Pozor!" křičela, ale než mi to došlo, už bylo pozdě na to, abych nějak zareagoval.