Příběh Adriena

Vedeni padouchem

Zaváhal jsem. Mám jít k ní, nebo ne? Beruška mu cosi řekla a on se ďábelsky zasmál. "Dobře... Nuže odevzdej mi svá miracula," řekl a pozoroval Berušku jako jestřáb. "Tobě? Nikdy. Odevzdám je jedině Lišajovy," prohlasila a já konečně pochopil co má v plánu. Chce to s Lišajem zkoncovat jednou pro vždy. Posilovač chvilku váhal a pak přikývl.

Vyšel do ulic Paříže a Beruška ho potichu následovala. I já se vydal za nimi po střechách. Sledoval jsem je dlouho, když Posilovač konečně zastavil a ukázal na jeden dům. Všiml jsem si Baruščina udiveného výrazu. Vzhlédl jsem a obraz domu, co jsem spatřil se mi navždy vlil do paměti. Viděl jsem mě velice známý dům a tiše jsem zasténal.

Byl to dům, ve kterém jsem žil a vyrůstal se svým otcem a s Nathalie. Posilovač natáhl ruku a aniž by se dotkl brány ji otevřel. Šli přes zahradu a ja využil příležitosti. Opatrně jsem se přesunul k domu a oknem jsem vlezl do svého pokoje. Rychlým krokem jsem přešel ke dveřím vedoucím ke schodišti do haly. Opatrně jsem vykoukl ven. Zrovna se otevřeli dveře do haly.

Dovnitř vešel Posilovač a za ním s klidem kráčela Beruška. Posilovač vyšel schody k velkému obrazu. Stiskl brož na hrudi mého otce a obraz se s tichostí odsunul. Posilovač vešel a Beruška za ním.

Chvilku jsem čekal a pak vylezl ze svého pokoje. Šel jsem k obrazu, který se už pomalu vracel na své místo. Rychle jsem se dovnitř protáhl a za mnou se průchod uzavřel. Byla tu tma. Schodiště vedoucí nahoru bylo úzké a příkré. Bylo mramorové a neskřípalo, za to jsem byl teď strašně vděčný.

V tichosti jsem šel nahoru, když v tom jsem uslyšel známé hlasy. Zaposlouchal jsem se. "Á naše malá Beruška. Jaká to čest pro mně," řekl, jaký si muž a já zatajil dech. Byl bych si stoprocentně jistý, že ten hlas patřil mému otci, ale to jsem vyloučil, protože to byl naprostý nesmysl. "Lišaji, konečně se ti splní sen. Přišla jsem se vzdát a odevzdat ti svá mirákula," prohlásila pevně Beruška. Nevěřil jsem vlastním uším. Snad ví co dělá.

"Výborně. A kdepak máš svou kočičku? Snad ti nezdrhla?" zeptal se s posměchem v hlase. "Ty bastarde. Kocour je mrtvý a je to jenom tvoje vina!" vykřikla na něj. Kdybych já nebyl Černý Kocour, tak bych jí to věřil. "To je mi líto. To měl jistě černý pohřeb," zasmál se Lišaj. Neodolal jsem a trošku vykoukl, ale to jsem dělat neměl.