Pure light

31.

Sedím v quinietu se všemi mými přáteli a vydávám se vstříc mé první misi. Od rána mám divný pocit. Takový ten, že vám něco důležitého chybí, jenže já nemůžu přijít co. Přikládám to nervozitě z prvního boje, ale i tak mi na tom pocitu přijde něco divného. Zhluboka se nadechnu za účelem uklidnit mé vířící myšlenky v hlavě. Promnu si nervózně ruce, které se neustále třesou. Jakmile to spatří Steve, chytí mě za ně a povzbudivě se na mě usměje. Úsměv mu sice opětuju, ale není tak vřelý jako vždy. Bojím se. Tak moc se bojím, že něco pokazím. I když jsem si prošla náročným tréninkem a jsem potomek andělů, ten strach tam pořád ve mně je. Každou minutou se blížíme a já mám čím dál větší problém zpomalit moje rychle bušící srdce. Po dvou hodinách nepřetržitého letu konečně zastavíme. Jakmile dosedneme na zem, ve mně hrkne.

Je to tady. Den, který vše změní. Než vystoupíme, Steve mi ještě věnuje dlouhý vášnivý polibek. Po polibku si upravím svou novou uniformu od Tonyho a zkontroluji zbraně. Ta uniforma je čistě bílá jako sníh a má takovou speciální výhodu. Umí vydržet vyvolání mých křídel, aniž by se roztrhla. Když už mám vše zkontrolované, vyjdu ven na čerstvý vzduch. Rozhlédnu se kolem sebe a zatají se mi dech. Ten výhled je překrásný. Bože, ani slovy nejde popsat, jak dokonalý je. Mezitím když se rozplývám nad tím ohromujícím výhledem, vyjdou z quinietu všichni zbylý členové Avengers. Pohledem vyhledám Lailu, kterou taky uchvátil ten výhled, a kývnu na ní ve znamení, že můžeme začít. Je jasné, že když jsme dvojčata, tak musíme ten Kříž andělů hledat spolu. Chytíme se za ruce a navzájem se podíváme do očí. Za pár minut se na zemi objeví šipky směřující k onomu vzácnému artefaktu. Společně se vydáme za nimi. Následujeme je až k otvoru do skály, do kterého vlezeme, a pokračujeme dál. Po několik metrů konečně dojdeme na místo určení a uvidíme ho.

Nádherně se blyštící čirý kříž. Vyzařuje z něj něco nadpozemského, a když se soustředím, uslyším hlasy. Nemluví pro mě žádným známým jazykem, ale i tak jim rozumím. Prosí o osvobození. Všichni se jen na ten předmět ohromeně dívají. Náhle ucítím touhu se ho dotknout. Ta touha mě skoro spaluje. Potřebuju to víc než cokoliv na světě. Pomalými kroky se přemístím až k němu. Periferně vidím, že Laila udělala to samé. Kývnu na ní a ona mi kývnutí opětuje a společně na něj šáhneme. V tom mě oslepí bílé světlo. Na chvíli nic nevidím a pak si oči přivyknou a já spatřím nic jiného než bílé světlo. Za moment se vedle mě objeví Laila, která se tváří vystrašeně jako já.

„Kdo jste?" uslyším hluboký melodický hlas a já se za ním otočím ve snaze najít jeho strůjce, jenže nikoho nevidím.

„Annabeth Laureen a Laila Wreskovci. Jsme potomci Strážce." představím nás.

„Proč jste přišli?" otáže se ten hlas.

„Kvůli Kříži andělů. Musíme ho zničit. Bylo pro něj prolito zbytečně moc krve a já nechci, aby se prolila další." vysvětlím to onomu hlasu.

„Ušlechtilé záměry, ale jak chcete zničit něco, co je nezničitelné?" zeptá se ten hlas a ve mně hrkne. Jak to, že to nejde zničit? S tím jsem nepočítala.

„Vše jde nějak zničit." prohlásím a zakřížím si ruce na prsou.

„Nejde zničit, ale můžete ho uzamknout v sobě." dodá ten hlas a my přikývneme.

„A jak to máme udělat?" optá se Laila.

„Ty, dcero Lucifera nemáš právo ho uzamknout v sobě. To může jen čistý anděl." vysvětlí nám a Laila se zamračí.

„Nestane se jí nic, že ne?" zeptá se Laila váhavě.

„To nemohu slíbit. Každý na to může reagovat jinak." řekne a já se na ní usměju.