Pure light

14.

Stojím před obrazovkou a nervózně si mnu ruce. Nechci to přiznat, ale bojím se. Zřejmě je to na mně hodně vidět, protože Steve, který stojí vedle mě, mě povzbudivě chytí za ruku. Já moje prsty propletu s jeho. Jeho dotyk rozesílá po celém těle teplo. Drží mě pevně a dodává mi odvahu. Poděkuji mu nejlepším úsměvem, který jsem schopna na svých rtech vykouzlit. Odvrátím od něj pohled a přesměruji ho na obrazovku, která se právě rozsvítila. Natasha se postaví před nás a začne mluvit k Furymu. Vysvětluje mojí dosavadní situaci. Jsem ráda, že to vysvětluje Natasha a ne já. Furyho zrak se přesměruje z Natashy na mě.

„Moc rád vás poznávám." řekne mi Fury a čeká na moji reakci.

„Já taky." odpovím mu téměř okamžitě.

„Jste moc podobná své matce." dodá a já překvapením otevřu pusu.

„Vy ji znáte?" zašeptám skoro neslyšně.

„Jistě." přikývne Fury.

„Mimochodem Rogersi dobrá práce." pochválí Steva a on viditelně ztuhne. Než stačím cokoliv jiného říct, Fury odejde s tím, že má hodně práce.

„Steve nechtěl bys mi něco vysvětlit?" otočím se na Steva, který se snaží uhnout pohledem. Natasha nenápadně zmizí. Ani se jí nedivím.

„No víš, Annabeth. Jak bych to řekl? Naše setkání nebyla úplně náhoda. Tvoje matka byla dřív naše nejlepší agentka. Jakmile otěhotněla, odešla ze Shieldu. Dlouho jsme o ní neslyšeli, než nám sama zavolala. Měla vizi, že ji unesou a chtěla, abys byla v bezpečí. Dostal jsem za úkol tě hlídat, proto jsem tě sledoval celý týden. Celých sedum dní jsem byl jako tvůj stín. Jakmile jsem v ten den uviděl tvůj vyděšený výraz, věděl jsem, co se stalo. Když ses rozběhla, myslel jsem, že tě v pohodě dohoním, nikdy jsem nebyl dál od pravdy." uchechtne se a pokračuje dál.

„Když jsem tě nemohl najít, začal jsem panikařit. Potom si na mě zaútočila a já vůbec nevěděl, že jsi to ty, tak jsem se bránil. Zbytek už znáš. Omlouvám se, že jsem ti to neřekl. Bál jsem se, jak budeš reagovat." sklopí pohled k zemi a já to pomalu všechno zpracovávám.

„Proč jsi mi to neřekl dřív?" zeptám se a upřu na něj svůj zrak.

„A ty bys mi věřila?" nadzvedne obočí Steve.

„Ne, nevěřila. Myslela bych, že jsi utekl z blázince." zasměju se a Steve se mnou.

„Mám ještě jednu otázku. To jsi všechno dělal jen kvůli své povinnosti?" optám se a doufám, že odpoví negativně.

„Moje povinnost skončila, když jsem tě dovedl do Stark Tower." odpoví mi a vykouzlí na svých rtech ohromující úsměv.

„Když už jsme u těch otázek, co měla znamenat ta věta: Mimochodem, já to mám stejně?" pobaveně se na mě usměje a já se trochu začervenám.

„Víš, zatímco jsem četla tvoje myšlenky, uslyšela jsem, jak v duchu si říkáš: No tak vzchop se Rogersi. Nemůžeš na ni pořád myslet. Počkat. Proč se na mě tak divně dívá?" při té vzpomínce se zasměju, i když mi úplně do smíchu není. Stevova tvář se začne zbarvovat do červena.

„Ta věta měla znamenat, že jsi taky středobod mých myšlenek, jako jsem já tvůj. Nechápu, proč. Nechápu, jak. Ale dostal ses mi pod kůži a pochybuji, že od tamtud někdy vylezeš. V tvé přítomnosti se nedokážu ani pořádně soustředit. Jakmile se podívám do tvých očí, ani nevím, jak se jmenuji. Každý tvůj dotek mě nutí bláznit. Vím, že je to praštěné a nemožné, ale já se za tak krátkou dobu zamilovala." tak a je to venku. Celý můj mozek začíná panikařit a nadávat, že jsem úplně blbá. Ucítím, jak ke mně přijde blíž.

„Mimochodem, já to mám stejně." zašeptá mi do ucha a přiloží své rty na mé.

Nejdříve jen zlehka ochutná moje rty a potom náš polibek prohloubí. Můj mozek zkolaboval. Celé mé tělo díky jemu hoří. Motýlci, co mám v břiše, dutinu břišní za chvíli prorazí. Je to neskonale úžasný pocit. Do toho polibku dám vše, co cítím. Po pár minutách se musíme od sebe oddělit, jelikož nám obou došel dech.

„Annabeth, ty záříš." řekne vyjeveně Steve.

„Cože?" vyjeknu a podívám se okolo sebe. Opravdu kolem mě je bílá záře.

„Vidíš, co se mnou děláš." uchechtnu se.

„Neměli bychom to někomu oznámit?" nakrčí obočí Steve.

„Už to vidím. No víte lidi, mám takový menší problém. Když líbám Steva, zářím."zasměju se při té představě.

„Myslím, že si to necháme pro sebe." uzná Steve a znova mě políbí. Nic nevnímám kromě jeho rtů. Je to bezvadný pocit. Myslím si, že se jeho rtů nikdy nenabažím. Další náš polibek přeruším.

„I když to říkám nerada, musíme jít zpátky." oznámím smutně a Steve se zatváří jako já. Společně vyrazíme do obýváku. Celá parta se na nás otočí.

„Kde jste byli tak dlouho?" přeměří si nás zkoumavě Natasha.

„Steve mi vyprávěl o minulosti mé matky." zalžu jim úplně klidným hlasem.

„Co bude se mnou dál?" podívám se na ně tázavě.

„Rozhodli jsme se, že tě vycvičíme v kvalifikovanou agentku." oznámí mi Tony.

Konečně se políbili ♥♥♥ Třikrát hurá. Doufám, že se vám kapitola líbila a budu moc ráda za jakoukoliv vaši odezvu. :D