Pure light

26.

Už jsem tady o dalších pár dnů déle. Tentokrát je to lepší než před tím. Sice mě stále trýzní, ale teď mám v někom oporu. S Lailou jsem se stačila docela dost sblížit. Sama nevím, kdy nastal ten zlom, kdy jsem se s ní začala bavit, ale jedno vím jistě, nelituji toho. Chodí za mnou, co nejvíce může. Někdy mi přinese i jídlo, za co jsem ji neskonale vděčná. Vždy když přijde, sedne si vedle mě a začne mi vyprávět, co nového se dneska stalo a já na oplátku ji vyprávím o mém starém životě, jelikož ji nechci zatěžovat podrobnostmi okolo mého týrání. Všechno fungovala relativně dobře, dokud mě nenašla v bezvědomí hned po dýchání černé mlhy. Vyléčila mě a fackou mě probrala úplně. Když jsem se probrala a uviděla jsem strach v jejích očích, uvědomila jsem si, že jí to budu muset vysvětlit. Tak jsem jí řekla úplně všechno do nejmenších detailů. Samozřejmě mi vynadala, proč jsem ji to neřekla dřív. Nakonec se rozhodla, že mě odtud dostane. Tento nápad jsem brala všemi deseti. Ještě jsem ji požádala, aby zachránila i naší matku. Ovšem, že souhlasila. Pak jsme začali vymýšlet.

Finální podoba našeho útěku vypadala následovně. Nejprve mi Laila černou smývatelnou barvou na vlasy obarví hlavu na černo, jelikož bych se svými bílými vlasy zářila. Pak počkáme, až bude výměna stráží. V tu dobu mě Laila propašuje ven. Poté se přemístíme do pravého křídla základny pro matku. Pak prolezeme šachtou a vypadneme u portálů, kde Laila zadá souřadnice Stark Tower, a my utečeme. Plán to byl dobrý. Teď to jenom provést. Momentálně ležím na zemi a čekám na Lailu. Nemůžu se dočkat. Za chvíli možná uvidím Steva. Z přemýšlení mě vyruší něčí kroky. Už je to tady.

„Jdeš nějak brzo." řeknu a otočím se.

Jenže tohle není Laila. Tohle není vůbec Laila. Je to ten Samuelův poskok, který se začne nebezpečně přibližovat. Už je těsně u mě a já se začínám bát. Nemám nad ním šanci. Za pár sekund si hrubě přivlastní mé rty. Vykřiknu a začnu ho mlátit. Jenže s ním to vůbec nic neudělá. Mlátím ho, co nejvíce dovedu a on mě ne a ne pustit. Po hrubém polibku mě svalí na zem a roztrhne mi tričko. Křičím a buším do něho jako o život. Prosím ne. Slzy mi tečou proudem. On se zlehka dotýká mé nahé pokožky. Začne mi pomalu sundávat kalhoty a já řvu, ale on si toho vůbec nevšímá. Když už si myslím, že on získá to, pro co si přišel, ho něco ode mě odstrčí. Zahlédnu hodně naštvaný pohled Laily. Černě se jí zableskne v očích a ten hajzl se začne kroutit v křečích. Několik sekund se tak kroutí a pak Laila ztratí trpělivost a máchne rukou. Jeho hlava se oddělí od zbytku těla.

„Shoř v pekle." plivne na něj a svojí pozornost přesměruje na mě.

„Annabeth jsi v pořádku?" klekne si ke mně Laila a zkoumavě si mě přeměří. Chytí mě za ruku a začne něco šeptat. Ten stupidní šperk, který mi zabraňoval používat schopnosti, se rozbije na malinkaté kousíčky.

„Já-, já" snažím se ze sebe dostat kloudnou větu, ale můj jazyk odmítá spolupracovat.

„Ššš, to bude dobrý." obejme mě.

„Teď se musíme dostat pryč." vysvětlí mi jako malému dítěti a já přikývnu. Pak udělá něco nečekaného, sundá si triko a navleče ho na mě. Jen se na ni překvapeně podívám a ona jen mávne rukou.

„Jsem zvyklá." Dobře. Vyběhneme pryč z té kobky a zamíříme za mamkou. Běžíme přes celou základnu, až dorazíme před černý portál, do kterého bez zaváhání vejdeme. Je tam tma jako v hrobce. V rohu zahlédnu obrys postavy.

„Mami?" řeknu tázavě.

„Annabeth." zakřičí mamka. Přiběhnu k ní. Je celá pomlácená a vyhublá, ale jinak je v pořádku. Obejmu ji tak silně, až ji málem zardousím.

„Chyběla si mi." šeptnu jí tiše do vlasů.

„Ty mě taky." řekne mamka.

„Můžeš chodit?" zeptám se opatrně a přejedu ji pohledem. Ona váhavě přikývne.

„Kdo je tam vzadu?" otáže se zvědavě.

„Laila, moje sestra." vysvětlím jí a ukážu jí, že má jít za mnou. Mamka vytřeští oči a prohlédne si Lailu. Pak ji taky vtáhne do objetí.

„Ani nevíš, jak si mi chyběla, holčičko." zašeptá jí a já se nad tím musím pousmát.

Zahlédnu, jak se Laile zablýskly v očích slzy. Celou tuhle dojemnou chvilku překazí nějaká rána. Slyším, že se to ví a víc přibližuje.

„Sakra, našli nás." zanadává si Laila. Jsme v pasti. Odtud není úniku. Pak na nás mamka pohlédne. „Běžte. Já je zdržím." rozhodne a strká nás směrem k východu.

„Ne, mami." snažím se oponovat, ale ona se na mě varovně podívá.

„Nikam nepůjdeme." řekne rozhodně Laila. Mamka si jen povzdechne a podívá se mi do očí.

„Ihned zmizíš i se svou sestrou." Já jen přikývnu. To není fér, ona na mě udělala nátlak. To samé udělá i s Lailou.

„Mami, prosím ne." zařvu na ní, zatímco běžím pryč.

„Mám vás ráda, zlatíčka. Nezapomeňte, že vy jste klíč ke všemu." křikne na nás a my se začneme vzdalovat.

Běžíme, co nám síly stačí. Celou tu cestu vidím rozmazaně kvůli slzám, které se mi hrnou do očí. Konečně dorazíme před portály a Laila začne nastavovat souřadnice Stark Toweru. Já mezitím se snažím telepaticky najít mamku, ale ona nikde není. Prosím, ne. To znamená. Mami, ne. Po tvářích mi začnou téct slzy, které se ne a ne zastavit. Jakmile Laila uvidí můj obličej, zahlédnu, jak ji po tváři sjede jedna osamocená slza. Chytne mě za ruku a společně vstoupíme do portálu.

A je to. Konečně se Annabeth dostala z toho vězení. Bouhžel její mamka takové štěstí neměla, ale co může dělat? Doufám, že se vám kapitola líbila a budu moc ráda za jakoukoliv odezvu.