Pure light

7.

Procházíme Central Parkem. Tentokrát přesně vím, kam jdu na rozdíl od včera. V dálce zahlédnu obrovský kámen. Už se blížíme k našemu cíli. Po štěrkové cestičce dorazíme k onomu obrovskému kameni. Obejdu ho a vyjdu na vyšlapanou pěšinku. Steve mě jako poslušný pejsek následuje. Když konečně dojdeme na malý palouček, který je obrosten křovím, zastavím se. Uprostřed všeho stojí už léty zničená fialová lavička. Přijdu k ní blíž a sama pro sebe se usměju.

Ten moment, kdy jsme to tu objevili, si pamatuji jako včera. Bylo nám tak dvanáct. Tehdy Jeremy byl velikým fanouškem fotbalu. Naneštěstí pro mě ho chtěl neustále hrát. Já od mala nesnášela fotbal. Nebavil mě. Ale co bych pro Jeremyho neudělala. Ten den mě učil přihrávky a já, jakožto velmi šikovný člověk, jsem do toho míče kopla vší silou a míč odletěl někam do pryč. Poté jsem dostala od Jeremyho vynadáno, a jelikož to byl jeho jediný míč, tak jsme ho museli jít hledat. Při hledání jsme narazili na tento palouček a naštěstí u té lavičky byl ten zakopnutý míč. Slíbili jsme si, že to bude naše tajné místo a že se tu budeme pravidelně scházet.

Den po našem objevu jsme usoudili, že by to potřebovalo tu jedinou lavičku natřít. Jeremy navrhoval obyčejnou hnědou, ale já ji chtěla mít něčím speciální. Nechtěla jsem ji nudně hnědou, ale růžovou. Bohužel Jeremy můj nápad zatrhl s tím, že nebude mít holčičí lavičku. Po pár výměnách názorů jsme se domluvili na fialové. Z přemyšlení mě vytrhne hlas Jeremyho.

„Ahoj Annabeth." Rozběhnu se a skočím mu kolem krku. Sevřu ho v pevném objetí. Ani jsem netušila, že mi tak moc chybí, dokud jsem ho neuviděla.

„Docela si mi chyběl, Lastrade." zasměju se.

„Je to vidět, Laureen." zasměje se na oplátku on.

„Kdo je ten blonďák, který nás pozoruje?" zeptá se. No víš, to je kluk, o kterém se mi každou noc zdá. Ne, není to divný. Vůbec.

„To je Steve." řeknu stroze. Mávnu na něj, že může přijít.

„Steve Jeremy a Jeremy Steve." představím je.

„Proč tu je?" nazvedne Jeremy obočí.

„Řekněme, že je něco jako bodyguard." pokrčím rameny a hodím na Steva nepříjemný pohled, na který se zářivě usměje. On mi fakt leze na nervy.

„Na co potřebuješ bodyguarda?" podiví se Jeremy. Na co asi je potřebný bodyguard? Někdo tu má opravdu dlouhé vedení.

„No, jak bych to řekla, aby ses nevyděsil. Tak trochu mi jdou po krku lidi, kteří unesli mou matku." řeknu rychle a dívám se na jeho reakci. Steve se uchechtne a já ho za to praštím do ramene. Jeremy se na mě nechápavě dívá.

„Cože? Kdo po tobě jde?" 

Začnu vyprávět všechny události od včerejšího rána. Samozřejmě vynechám to, jak jsem spala se Stevem v posteli a jak jsme si na terase spolu povídali. Jeremy nemusí vědět všechno.

„Co teď budeš dělat?" podívá se na mě soucitně. To kdybych věděla.

„Budu čekat dokud se Samuel neozve."pokrčím rameny.

„Pomůžu ti." navrhne Jeremy. Ne, ne, ne. To ani za milion.

„V žádném případě." povím rázně. Jedině přes mou mrtvolu.

„Proč ne?" zeptá se už rozčíleně Jeremy.

„Protože stačí, že riskují Steve a Tony." vysvětluju mu to.

„Proč oni ti můžou pomáhat a já nesmím?" založí uraženě ruce na hrudi Jeremy. Jako malé dítě. Fakt.

„Protože mi na tobě moc záleží. Jsi jako můj bratr. Kdybych ztratila i tebe, složím se." vzdychnu. Jakmile to vyřknu, zjistím, že je to pravda. Nesmím o něj přijít. Bohužel budu muset udělat věci, které se mi ani trochu nelíbí.