Pure light

25.

Já už nemůžu. Prostě to nejde. Nezvládám to. Víte, jak jsem před tím byla ráda, že žiju? Před tím jsem o bolesti nevěděla zhola nic. Teď si přeju umřít. Odejít někam, kde mě nic nebolí a netrápí, je to až moc lákavé. Jenže na druhou stranu bych už nikdy neviděla své přátele a Steva. Zhluboka se nadechnu. Dokonce i to bolí. Nevím, jak dlouho tady jsem, jelikož po každém mučení ztrácím vědomí. Mučení. To slovo dostalo novou úroveň v momentě, kdy na mě vyzkoušeli tu černou mlhu. Vždy když si na to vzpomenu, chce se mi zvracet. Je to mnohem horší, než když do mě pumpovali tu černou látku. Vždy mi na ústa připevní dýchací masku a poté do ní vpustí černý dým. Jakmile se toho nadechnu, celé mé plíce zachvátí oheň a já se začnu dusit. Lapám po čistém vzduchu, kterého se mi nedostává. V tu chvíli když si myslím, že omdlím, mi masku sundají a já se konečně nadechnu. Po pár vteřinách mi ji zase nasadí. Tohle je nejhorší, co jsem v životě zažila.

Z mého dumání mě vyruší Samuelův poskok. Už zase mě někam odvede. Chytí mě a někam mě vleče. Jsem jako hadrová panenka. Po nějaké době mě pustí a já se sesunu na zem. Těžkopádně se zvednu a nohou se držím jen silou vůle.

„Váš úkol je jednoduchý. Máte tuhle dívku zneškodnit." řekne nějaká ženská se zrzavými vlasy a ukáže na mě.

„Ale ta už zneškodněná je." oponuje jí černovláska.

„Lailo, ty moc dobře víš, jak to myslím." křikne na ní podrážděně žena a kývnutí hlavy ji nařídí, že má začít. Dívka se na mě vrhne a přišpendlí mě k zemi. Ležím pod ním úplně bezbranná. Už chce na svou učitelku křiknout, že mě porazila, když v tom její pohled jí padne na můj náhrdelník. Vytřeští oči.

„Odkud máš ten náhrdelník?" zeptá se zvědavě.

„Od matky." dostanu ze sebe.

„Pro tvé vlastní dobro dělej, že si omdlela. Rychle." poručí mi a já nemám nejmenší důvod ji neposlechnout. Udělám, co mi řekla. Nade mnou se ozve její hlas.

„Omlouvám se, zřejmě jsem do ní moc strčila." omluví se provinilým hlasem. Zaslechnu, jak ji ta fúrie nadává a pak něčí ruce mě popadnou a odnesou zpátky do mé cely. Proč to udělala? Proč mi pomohla? Nevěřícně zavrtím hlavou. Až ji potkám, musím jí poděkovat. Toho trochu času využiju na odpočinek. Na chvíli se propadnu do bezesného spánku. Bohužel mi není přáno spát déle, jelikož do mě někdo šťouchne. Prudce otevřu oči a uvidím tu dívku, která mi pomohla. Posadím se a ona se uvelebí přede mnou.

„Děkuji, že si mě zachránila." poděkuji a usměju se na ní.

„Nemáš za co." mávne nad tím rukou a začne hypnotizovat můj náhrdelník.

„Proč si přišla?" otážu se zvědavě.

„Odkud máš ten náhrdelník?" zopakuje svojí otázku.

„Jak jsem říkala od mé matky. Proč se na to znovu ptáš?" nakrčím tázavě obočí.

„Protože já mám ten samý." řekne udiveně a vytáhne ho z pod trička. Je to ten samý plíšek s vyrytým krapet nakloněním Z jako ten můj. Vytřeštím oči a to snad není možné. Náhrdelník natáhnu, co nejdál, abych si ho mohla prohlédnout, a to samé udělá ta dívka. Jakmile se oba dva plíšky dostanou blíž, ucítím, jak se k sobě začnou přitahovat, až se nakonec dotknou. Poté mě oslní bílé světlo.

Jak rychle to světlo přišlo, tak rychle odejde, a já spatřím svou brečící matku a dvě kolébky. Než si stačím vše prohlédnout do detailů, spatřím Samuela, jak jde klidně k mé matce. „Je mi to líto, Marry, ale jinak to nejde." řekne s pokrčením ramen a vezme si do rukou černovlasé dítě. „Nemůžeš mi ji vzít!" vykřikne hystericky mamka.

„Pochop to už Marry. Byla si jen prostředek k získání mého potomka." protočí očima, jako by to vysvětloval snad po tisící.

„Prosím ne. Vezmi si mě a je nech být." žádá mamka a Samuel jen zakroutí hlavou a s dítětem v náručí odejde. Znova se objeví to světlo, které mě přenese zpátky do mé cely. Jakmile se dostanu z toho transu, začnu si vyjeveně prohlížet tu dívku přede mnou.

„Ty jsi-" řekneme na stejno a ukážeme na sebe. To není možný. Nemůže být. „moje sestra." dořekneme a na zájem na sebe vykulíme oči.

Jako vážně? Proč mi to mamka neřekla? No, ono je přeci úplně normální, že člověk má tajnou sestru, kterou potká na nějaký základně, kde ji mučí její otec. Prostě pohoda.

„Jak se vlastně jmenuješ?" zeptá se mě nově nalezená sestra nervózně.

„Annabeth Laureen a ty?" otážu se slušně.

„Laila Wreskovci." podá mi ruku a já ji ochotně přijmu.

„Taky si připadáš tak divně?" optám se a opřu se o zeď za mnou.

„Neskonale." přikývne Laila a moje gesto napodobí.

***

Žije vůbec? Ta otázka mu vrtá neustále v hlavě. Je jako otravný hmyz. Moc chce věřit v kladnou odpověď, ale mozek mu pořád ukazuje ten příšerný zážitek pořád dokola. Ten pocit, když mu začalo hořet celé tělo nebo když cítil, jak se mu do těla něco zabodává. Byla to příšerná bolest. Jak po ní může chtít, aby to vše vydržela? Nebylo by pro ni lepší, kdyby to mu všemu podlehla a pak by nic necítila? Ne, na to nemůže myslet. Ona je silná. Jeho princezna dokáže všechno. Těmi větami se utěšoval. Byla to slabá útěcha, jenže lepší neměl.

Po prvé po dlouhých letech si vzal do ruky tužku a začal kreslit. Úplně zapomněl, jak osvobozující je to pocit. Pomalé tahy tužkou ho uklidňovali jako nic na světě. Vzpomněl si, jak před měsícem tady seděl s Annabeth. Jak se jí díky větru otevřel skicář a jak zahlédl sebe. Jak totálně zrudla a jak se on smál. Bože, dal by cokoliv, aby byla zase s ním. S pochmurnými myšlenkami kreslí dál. Po dokončení svého díla si ho pozorně prohlédne. Ona mu už vážně leze na mozek. Zavrtí nechápavě hlavou. Nakreslil jí v černých přiléhavých šatech, jako měla v ten den, kdy se konal večírek. Ležela na lehátku a koukala se na hvězdy. V ruce měla flašku rumu, na které bylo napsané telefonní číslo. Vzpomněl si, jak tehdy ho bodl osten žárlivosti, když to zahlédl.

Když už je u té žárlivosti, prostě nešlo si nevzpomenout na ten výstup se Sharon Carterovou. Chtě nechtě se musel pousmát. Tehdy myslel, že jí Annabeth roztrhá nehledě na to, že je tam další tisíc lidí. Miluje jí. Bože, jak on ji miluje.

Co by dal za to, kdyby ji teď mohl políbit, nebo jen pohladit po tváři. Semkne ruce v pěst. Příšerně mu chybí. Chybí mu tak moc až to fyzicky bolí. Hrozně moc chtěl, aby to přestalo, ale citům neporučíš. Zhluboka se nadechne a zase vydechne. Po pár minutách se konečně uklidní a vrátí se zpět ke kreslení.

Nějak jsem se do toho dostala, tak jsem kapitolu zveřejnila dříve. Jinak k tomu přívěšku. Tohle je runa Eoh. Je to runa vzkříšení, obrany, smrti. To je jen pro info. Koho by to náhodou zajímalo :D