Pure light

15.

„Vstávat." zařve něčí hlas a pak uslyším pískot píšťalky, tím mě vyruší z mého poklidného spánku. Prudce se posadím a podívám se na svůj lidský budík. Natashe se na hlavě vyjímá kšiltovka a mezi rty drží ten vražedný nástroj. Co se jí stalo? Zřejmě se všimne mého tázavého pohledu a začne mi přibližovat plán dnešního dne.

„Jelikož jsme se rozhodli, jak jsme se rozhodli, musíš podstoupit náš výcvik, kde se naučíš bojovat a používat své schopnosti. První dvě hodiny mám tebe já a potom tě má Steve. Další informace se dozvíš později a teď se padej převléct, za deset minut začínáme." dopoví Natasha a než se stačím vzpamatovat, odejde. Rychle se převléknu a umyji a potom hned běžím na trénink, protože mi něco říká, že by nebylo dobré ji teď naštvat.

„Fajn. Jdeš na čas. To je dobře. Alespoň si ušetříš kolečka na víc za pozdní příchod." Vidíte? Můj šestý smysl nezklamal.

„Tak hned začneme." usměje se na mě a já se začínám obávat, co budeme dělat.

„Bojovala jsi někdy?" otáže se mě Natasha.

„Mám jen základy karate, juda a boxu." řeknu váhavě.

„Dobře, tak budeme jen pilovat. To mě baví." mrkne na mě Natasha.

Většinu tréninku jsem na zemi pod Natashou. Ona je opravdu dobrá. Vždy když zaútočím, využije to proti mně. Nechápu to. Ona je snad neporazitelná. Pomlácená a vyčerpaná se připravuji na náš poslední zápas, když uvidím Steva, jak vejde do tělocvičny. Na sobě má to bílé triko, co od té doby, kdy jsem ho zahlédla boxovat, miluju. Jeho oči si najdou ty moje. Topím se v nich. Nedokážu se nadechnout. Moje srdce se rozbuší. Nejsem schopna ničeho jiného, než se do těch úchvatných modrošedých očí dívat. Naneštěstí to vše přeruší Natasha.

„Annabeth jdeme na to?" optá se váhavě. Přikývnu. Teď neprohraju. Prostě ne. Stojím se zaťatými pěstmi a čekám, co udělá Natasha. Její pěst letí ke mně a já ji za letu chytím. Pokusím se jí přehodit přes záda, jak mě to učila, ale ona toho využije a obtočí se kolem mě jako had. Vím, že jestli rychle něco nevymyslím, prohraju. Provedu tu nejméně očekávanou věc, prostě spadnu na záda, na kterých je Natasha nalepená. Ta bolestně zakňučí. Než stačí zareagovat, přišpendlím ji k zemi.

„Vyhrála jsem. Já. Jsem. Vyhrála." zakřičím přes celou tělocvičnu, možná i přes celý Stark Tower. Zaslechnu potlesk. Na jeho strůjce se zářivě usměju.

„Skončily jsme, ale příště ti to vrátím." řekne Natasha a odejde se převléct. Konečně sami. Skočím Stevovi do náruče a políbím ho.

Tohle mě snad nikdy nepřestane bavit. Pod víčky zachytím bílou záři, kterou vydávám, ale teď mi je to úplně jedno. Je to jakoby se celý svět zastavil. Každá vteřina našeho polibku je nekonečná a já si to náležitě užívám. Z důvodu nedostatku kyslíku se musíme od sebe odtrhnout.

„Tohle přivítání se mi líbí." řekne Steve a usměje se na mě.

„Mně taky." zakřením se.

„Tak co budeme dělat?" otážu se a zkoumavě se na něj podivám.

„Bohužel boj zblízka jako s Natashou." pokrčí rameny.

„Proč bohužel?" vyzvídám.

„Víš, jak je těžký bojovat s někým, kdo tě neustále rozptyluje jen svojí přítomností?" nadzvedne obočí a věnuje mi utrápený pohled.

„Neboj se, budeme na tom stejně." mávnu nad tím rukou a začneme.

Přeměřím si ho od hlavy až k patě a zvažuji svoje možnosti. Bude silnější než já, ale já budu rozhodně rychlejší. Z mého dumání mě vytrhne Stevova ruka, která mě chytne silně za rameno. Oženu se po ní. Steve toho využije a vezme mou ruku do své a podkopne mi nohy. Ležím přišpendlena pod ním.