Díky královu rozkazu...

43

Rána byla hluboká, proto se ji Willow rozhodla sešít. Když Tavis uviděl v její ruce jehlu, vyvalil na ni oči.

„Co s tím chcete dělat?"

„Sešiji tu ránu, bude se to mnohem líp hojit a jizva nebude skoro vidět, věřte mi."

„Nic se sešívat nebude!" chtěl se z toho Tavis vykroutit.

Willow ho držela za ramena, aby ho udržela na zemi.

„Bude to jen chvilka," pokusila se ho přemluvit.

Kluci to sledovali a usmívali se.

„A čemu se vy dva smějete?" chtěl vědět Tavis.

„Jste velkej chlap a bojíte se..." ani to nestačil Alex doříct.

„Já se nebojím!"

„Camrona mamka taky sešila a teď vypadá jako táta," Alex přišel blíž a na to, že Tavise považoval za nepřítele, najednou zapomněl.

„On má jizvu přes celé tělo," a rukou na sobě naznačil kde.

„Co se mu stalo?" byl Tavis zvědavý.

„Pokoušel se zachránit mámu, ale neměl šanci..." Alex větu nedokončil. Vzpomínky byly ještě stále bolestné, i když se všichni na panství snažili, aby zapomněl.

Tavis si jeho mokrých očí všiml.

„Matka na vás může být pyšná, oba dva jste stateční kluci," mrkl na Alexe.

„Jo, to jsme," souhlasil s ním a usmál se.

Během jejich rozhovoru si Tavis ani neuvědomil, že tu bodavou bolest v jeho ramenu, způsobuje Willow jehlou. Když mu to konečně došlo, provedla Willow poslední steh.

„A je to, ještě to namažeme hojivou mastí a zavážeme," jak řekla, tak udělala.

„Je důležité to udržovat v čistotě, zítra to zkontrolujeme a znova namažeme. Za pár dní to zase rozpáráme a rameno bude jako nové," usmívala se a byla spokojená se svojí prací.

„Děkuju," poděkoval jí Tavis a byl rád, že ho rameno, díky masti, přestávalo bolet. Vrátil se k ostatním.

„Řekne mi někdo, co se tady sakra děje a proč jsem svázaný jako prase na porážku?" ozval se Malcolm, který se právě probral.

Willow k němu zamířila a rozvázala ho. Pak ho seznámila s nastalou situací. Malcolm jen kýval hlavou, že všemu rozumí, ale věděl, že musí zůstat ve střehu. Kdyby ho jen tolik nebolela hlava. Nahmatal si bouli, velkou jako slepičí vejce. James, který se vzbudil o chvíli později, na tom nebyl jinak.

Willow je seznámila s Artairem. Ten se, k překvapení všech, vojákům omluvil a pak se vrátil k ostatním.

„Pojďte blíž k ohni, noc bude studená, brzy ráno vyrazíme na cestu," oznámil jim ještě.

„Ano, děkujeme," odpověděla Willow.

Všichni pak skromně povečeřeli a Malcolm s Jamesem měli pohár vína vylepšený pár kapkami Meganina lektvaru proti bolesti. Když pak leželi blíž u ohně, zabalení do teplých plášťů, poslouchali písně, které začali zpívat jejich nový přátelé. Aspoň v to Willow doufala. Písně opěvovaly umění bojů i bojovníky samotné. Oslavovaly čest a pravdu, život i smrt jejich jménem. Občas, byly některé sloky plné krve a násilí, až z toho naskakovala husí kůže. Ale takový byl asi jejich život. Hluboké, zvučné hlasy všemu dodávaly tajemnost a sílu. Bylo to krásné a strašidelné zároveň. Už jen ten jejich zpěv by mohl být použit jako zbraň.