Díky královu rozkazu...

38

Willow zatřásla hlavou, dlouho se jí minulost nepřipomenula.

„Děje se něco? Jsi bledá?" dělala si Megan starosti.

Willow se na ní otočila:"Musíš mi něco slíbit, Megan!"

„Co?"

„Jestli se něco stane, musíš zachránit dítě, rozumíš? Za každou cenu!"

„Nic se nestane, tak neplaš."

„Megan, nebudu rodit dřív, dokud mi to neslíbíš!"

„Já nemůžu, Willow."

„Proč?"

„Už jsem dala slib někomu jinému."

„Komu?" nechápala Willow.

„Angusovi."

Willow se na Megan dívala s pusou dokořán.

„Jak Angusovi? Kdy?"

„Než odjel," Megan si vzdychla, myslela si, že tohle nebude potřeba řešit," musela jsem mu slíbit, že kdyby bylo třeba, tak zachráním tebe. On tě tolik miluje, že bez tebe by nemohl žít."

„To je hloupost."

„To je slib."

„Hele, Angus tady není a kdo ví, jestli je vůbec naživu. Teď jsem tady jen já a ty a já ti nařizuji, abys zachránila dítě!"

Megan si nepamatovala, kdy naposledy viděla Willow tak rozzuřenou.

„Jestli mi to neslíbíš, nechtěj, abych ti to musela nařídit z pozice tvé paní. Zatím tě o to žádám jako tvá přítelkyně."

„A co kdybys nic nenařizovala a já zachráním vás oba. Vlastně vůbec nechápu, proč se tady o tom tak dohadujeme."

„Protože jsem už jednou porodila mrtvé..."

„To byla naprosto jiná situace," přerušila jí Megan," a dost už, všechno bude v pořádku, od toho jsem tady."

Willow poznala, že se Megan naštvala a raději už mlčela. Soustředila se na další bolesti, které byly častější.

„Co mám dělat?" ptala se.

Megan se usmála," můžeš si lehnout, můžeš se procházet, může to trvat i pár hodin, než budeš připravená."

Willow se napila vína a zkusila si lehnout, nakonec se opřela o čelo postele, záda jí Megan podložila polštářem. Bylo jí horko, na čele se objevily první kapičky potu. Zavřela oči a vzpomínala na porody, u kterých po boku Megan ve vesnicích pomáhala. Tam si nikdy neuvědomovala, jak čas plyne pomalu. Bolesti se stupňovaly a přicházely častěji.

Zkusila myslet na něco hezkého. Před očima se jí objevil obraz Anguse. Seděl na židli, nohy natažené dopředu a spal. Byla to ta chvíle, kdy si ho mohla poprvé prohlédnout, po tom, co mu ošetřila jeho zranění a on usnul v jejím pokoji. Usmála se. Objevovaly se jí další a další vzpomínky na něj. Ačkoli se usmívala, oči měla zalité slzami. Stýskalo se jí, milovala ho a potřebovala ho. Otevřela oči a slzy si utřela. Takhle to nejde. Pomyslela si a vstala.

„Co se děje?" strachovala se Megan.

„Nic, jen to čekání mě štve," odpověděla a chytla se pelesti, tahle bolest byla zatím ze všech nejsilnější.

„Taky jsem myslela, že budu rodit později a zatím vymyslíme a provedeme nějaký plán, jak se dostat do hradu."

„Ty bys tak ve svém stavu mohla něco provádět," namítala Megan.