Kluk ze sousedství

15.kapitola

Stál tam. Oči rudé a napuchlé od breku. Doufala jsem, že jsem se mýlila a on to vzal v klidu. Evidentně to v klidu vůbec nevzal.

,,T-ty jsi brečel?" promluvila jsem nevěřícným hlasem.

Rukávem své mikiny si rychle otřel oči a dál do mě zarýval pohled.

,,Proč jsi brečel?" popošla jsem k němu blíž a tak jako on, jsem mu zaryla pohled do toho jeho smaragdového.

Ani na mou druhou otázku se neobtěžoval odpovědět. Dobře věděl, že vím, proč brečí.

Tiše jsme se na sebe dívali. Byl to boj pohledů. Kdo první uhne, prohrává.

,,Já, já nevím, co říct," uhnula jsem jako první a snažila se ze sebe vyloudit omluvu, která za to alespoň stojí.

,,Co třeba ,promiň' nebo ,omlouvám se' nebo alespoň smyslupnou omluvu, která mi alespoň na chvíli dodá pocit, že jsem žádaný," promluvil ledovým hlasem. Bylo uklidňující vědět, že je stále při smyslech. Jeho hlas na mě poprvé působil opravdu ublíženě a odstrčeně. To jsem řekla něco tak hrozného?

,,Vidím, že ti to bude trvat ještě dlouho. Až si konečně usmyslíš, že bys chtěla napravit to, co jsi zničila, přijď. Náhradní klíč je támhle," ukázal na malého, lehce přehlédnutelného, trpaslíka, jenž stál blízko vchodových dveří. Dveře silně zabouchl a já za nimi uslyšela tlumené vzlyky. Co jsem to provedla? Je hrozný pocit vědět, že kvůli vám někdo brečí a vy nevíte, co dělat.

Musím se s někým poradit, omluvy nepatří k mým silným stránkám. Napadl mě jediný člověk - máma. Bylo těžké jí zavolat a říct to. Dlouho to ze mě drala jako z chlupaté deky, ale omluva, kterou vymyslela, stála za to.

Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že už je okolo dvanácti, takže už skoro čtyři hodiny od našeho posledního rozhovoru.

Moje nohy mě nesly bez toho, aniž bych to chtěla, až k jeho domu. Nejdřív jsem chtěla zazvonit, ale jakmike jsem uviděla trpaslíka vzpomněla jsem si, co říkal o klíči.

Zvedla jsem onoho trpaslíka, který pod sebou ukryval malý klíč. Zasunula jsem ho do zámku a pomaličku otevírala dveře.

Vyladalo to tu pořád stejně, ale jediné mi tu chybělo - Zachary. Nikde tu nebyl a dům byl naprosto prázdný, alespoň jsem si to myslela.

Potichu jsem se plížila do druhého patra. Prohledala jsem všechny pokoje, kromě toho Zachova. Bála jsem se. Co když si něco udělal? Žije ještě?

Tiše jako myška jsem pootevřela dveře. Hlasitě zaskřípaly. ,,Sakra!" tiše jsem zaklela a vstoupila dovnitř.

Zkoumala jsem každý milimetr jeho pokoje a hledala ho, kde se jen dalo. Můj pohled se zastavil na posteli, kde v doprovodu pravidelného oddechování spal.

Popošla jsem k němu a pořádně si ho prohlédla. Oči měl opuchlé a vedle obličeje mu ležely kapesníky. Vlasy měl zacuchané. Vždy měl rozcuch, ale dnes to nebylo to samé. Ústa měl mírně pootevřená a linul se z nich horký dech. Oblečení měl od ležení na posteli zmáčkané. Musím uznat, že kdyby byl tak neškodný pořád, možná bych ho měla i ráda.

Sedla jsem si na zem do tureckého sedu a opřela se o zeď. Mlčky jsem ho sledovala, jak spokojeně oddychuje. Chvílemi něco neslyšně mrmlal a občas se mu na tváři objevil smutný výraz.

Jak užíváte prázdniny, lidi? 😁 Pracovně, lehárně nebo snad táborově? ☺

No, asi bychom neměli rozebírat prázdniny, i když pevně věřím, a doufám, že je užíváte suprově. 😊

Napadá někoho z vás, jak se tato situace vyvine? Ne? Tak to se dozvíte v další kapitolce, která by měla brzy (snad) vyjít. 😀

Mějte se hezky a užívejte, dokud nezasedneme do školních lavic a zatuchlých učeben! 😙